Od první desky "Who Can You Trust?", s níž se stala objevem tehdy nesmírně populární triphopové scény, se Morcheeba vypracovala z klubové kapely ve skupinu, která může fungovat i coby headliner velkého festivalu. Ačkoliv se právě této úlohy měla skupina zhostit v případě plánovaného obnovení festivalu Jam 2002, nakonec ji u nás - jak už asi víte - z důvodu zrušení akce koncertovat živě neuvidíme. Nicméně, netřeba brečeti, jako alespoň jakási náhražka nechť nám poslouží zbrusu nové, čtvrté album těchto Londýňanů, které názváno jest "Charango" (recenzi najdete tady). Na naše dotazy odpovídali zpěvačka Skye Edwards a bratři hudebníci Paul a Ross Godfreyové.

Co přesně znamená název vašeho nového alba?

Skye: "Charango" (čti čarango) je takový malý strunný bolívijský nástroj. Vypadá podobně jako kytara, akorát je hrozně malinký. Slyšet ho můžete ve stejnojmenné skladbě, kde se jinak nezpívá, jenom tam hostuje jeden náš kamarád, rapper Pace Won. Dlouho jsme se nemohli rozhodnout, jak desku pojmenujeme, a prošli jsme i řadou výkladových slovníků, ale nemohli jsme najít žádné anglické slovo, které by podle nás vystihovalo to, co ke svému novému albu cítíme. Takže je to "Charango".

Vaše předposlední album "Fragments Of Freedom" bylo poměrně dost úspěšné, zejména singl "Rome Wasn’t Built In The Day". Změnilo to hodně váš život?
Skye: "Fragments Of Freedom" bylo úspěšné spíš ve zbytku Evropy, než v Británii. Možná že v Česku se prodávalo dobře, ale v Británii jsme se nedostali ani do Top 40, takže to do jisté míry znamená, jako bychom ani neexistovali. Jistě, naše klipy se sice vysílaly na MTV, v časopisech se o nás psalo a podobně, ale rozhodně to nedosahuje takových rozměrů, že by se na nás na ulici neustále věšely zástupy fanoušků.

Pomalejší "Charango" se po skoro popovém "Fragments Of Freedom" zdá být návratem k vašim triphopovým kořenum...

Skye: Já nevím, jestli se to dá názvat návratem k triphopu. Spíš jsme měli jenom zase chuť po těch popových skladbách, které jsme hráli na turné k "Fragments of Freedom" trochu zpomalit. Řekla bych, že "Charango" je naším nejlepším albem vůbec, protože už máme zkušenosti s nahráváním tří alb, a tak se to tam určitě nějak projevilo. Hodně jsme se toho naučili i během těch let koncertování a řekla bych, že i můj zpěv se hodně zlepšíl.

Na albu máte i poměrně hodně hostů.

Skye: Ano, přizvali jsme si několik skvělých umělců, jako jsou rappeři Slick Rick nebo Pace Won, zpěvák ze skupiny Lambchop Kurt Wagner a taky Nicka Ingmana, který nám aranžoval smyčce a současně dirigoval orchestr, který je nahrával. Myslím, že nám to hodně prospělo, dostali jsme se díky těmto lidem zase o kousek dál, než bychom byli schopni jenom já, Paul a Ross vlastními silami.

Ross: Zajímavé je podle mě třeba už to, že neexistuje moc nahrávek, na kterých by vedle sebe byli hosté jako nashvillská country hvězda, kterou je Kurt Wagner, a newyorští rappeři jako Slick Rick a Pace Won. A když už, tak aby to netahalo za uši a moc to tam nevyčnívalo. Řekl bych, že nám se to povedlo. Je to sice klišé, ale já věřím, že v hudbě nejsou žádné skutečné hranice.

Jakým způsobem skládáte?

Ross: Paul vytváří spoustu rytmických tracků, zatímco Skye a já skládáme písničky. Pak se všichni sejdeme a pokoušíme se ty naše nové písničky naroubovat na ty Paulovy rytmy. A tak postupně vytváříme obraz každého nového tracku. Z něčeho vyjdou skvělé skladby a někdy to není nic moc. A skvělé je, že už tento samotný proces na nás funguje jako mozkový lubrikant a při práci nás napadají stále nové a nové věci a aranže. A pak si jednoho dne řekneme - fajn, máme to, je načase nahrát desku. Nejlepší je jít do studia hned poté, kdy skladby dokončíte, protože jsou ještě čerstvě v hlavě. Když totiž napřed jedete na dva roky na turné a pak se vrátíte do studia nahrávat, už to nemusí být ono. Jenom škoda, že nejsme schopní nahrát tři desky za sebou, jak to udělal Stevie Wonder.

Jaká hudba vás při tvorbě nejvíc ovlivňuje?

Skye: Máme rádi hodně hip-hop a soul. Samozřejmě i různé popové nebo rockové věci a v naší hudbě se to všechno odráží. Já osobně si ráda pouštím třeba Sade.

Co vás nejvíc baví na tom být členy Morcheeby?

Skye: Na první příčku bych asi dala koncerty, strašně ráda vystupuju před lidma. Když totiž překonáš trému, můžeš si koncertování skvěle užívat. Třeba to, jak na tebe raguje dav a jak vůbec vnímá to, co děláš a jakou hudbu skládáš. Je bezva stát před lidma, o nichž víš, že je zajímá tvoje tvorba.

O čem je vlastně závěrečná instrumentální skladba "The Great London Traffic Warden Massacre" (Velký masakr londýnských dopravních strážníků)?

Paul: To byla taková moje fantazie, když jsem měl jednou hodně špatný parkovací den. Tehdy jsem si koupil nové BMW. Měl jsem několik speciálních požadavků, a proto jsem musel čekat pár měsíců, než mi ho dodali až do Londýna. Ale hned první den jsem celé ráno strávil hádáním se s chlapíkem, než mi vydal povolení, abych mohl parkovat hned kousek od našeho studia. Když jsem ho konečně dostal, zaparkoval jsem za rohem. Předtím jsem tam stával se svým volvem, ale když máš obyčejné auto, tak si můžeš stát kde chceš, ale pokud máš trochu hezčí auto než ostatní, hned máš trable. A tak jsem tehdy zaparkoval jedním kolem na chodníku a když jsem se vrátil, auto bylo odtažené a musel jsem zaplatil 160 liber, než jsem ho dostal zpět. Ani jsem se s nima moc nehádal, hlavně aby mi ho vrátili. Druhý den jsem si dával velký pozor, abych zase nezaparkoval na chodníku a měl jsem zase průšvih, protože když stojíš kolem zase dál než 5 centimetrů od chodníku, tak tě to stojí 80 liber. Takže jsem zaplatil 240 liber, aniž bych cokoliv udělal! Ten den jsem chtěl jít a pozabíjet všechny dopravní strážníky v celém Londýně. Ale pak jsem si říkal, že přece kvůli nim nestrávím zbytek života v base, a tak jsem se nakonec radši rozhodl napsat písničku, která by mohla inspirovat někoho jiného, aby šel a pozabíjel ty strážníky místo mě.

Autor je redaktorem časopisu Show!