Ne-Yo už asi vyšel z módy. Jak jinak si totiž vysvětlit, že zatímco mezi lety 2006 - 2008 platil hlavně díky producentskému duu Stargate za neomylného hitmakera, v posledních letech to s ním jde od desíti k pěti? Určitá míra okoukání byla znát už na předchozí sbírce "R.E.D.", která až na "Let Me Love You (Until You Learn To Love Yourself)" nevyprodukovala žádný pořádný hit, ale i novinka "Non-Fiction" vychází vlastně bez jakýchkoliv očekávání a pozornosti. Jako by už od Ne-Ya nikdo nic nečekal. Oprávněně?

Poslech novinky napovídá, že ano. Shaffer Chimere Smith se i tentokrát drží svého zamilovaného r’n’b a na devatenáctistopé kolekci nabízí dvanáct v zásadě průměrných balad, což je na jednu desku opravdu neskutečně ubíjející množství. Balady přitom bývaly Ne-Yovou silnou stránkou, vzpomeňme například na "She Got Her Own", "Go On Girl", "Part Of The List" nebo průlomovou "So Sick". Nejnovější reinkarnace zpěvákova trápení s láskou je ale vlažná jak v případě "Run/An Island", tak v "Integrity" nebo třeba v "One More", v níž hostuje T.I.. A i když v nich Ne-Yo skučí a kňučí, co mu to jen jeho falzet dovolí, zní v nich chladně, nudně a bez emocí. Jednoduše řečeno, najít si mezi baladami skladbu, která vás chytne za srdce, není v případě "Non-Fiction" úplně snadné.

Oživení přichází až s šestou "Time Of Our Lives", kde se zpěvák po čtyřech letech od megahitu "Give Me Everything" setkává s Pitbullem. V Miami narozený rapper se sice opět drží svých oblíbených témat "Párty celou noc", "Zatřes tím zadkem" a "Byl jsem všude a zažil všechno", ale v kontextu nálady celé kolekce lze roztančený singl kupodivu přičíst mezi klady.

Následující "Who’s Taking You Home" leží někde mezi baladou a další taneční peckou, do níž se ve svém závěru překlopí, a i když ani to není kdovíjaká extratřída (koneckonců za ní stojí David Guetta), dá se spolu s další trojicí singlů (saxofonem zdobená "Coming With You", houpavá "Money Can’t Buy" a gospelem ovlivněná "Religious/Rachet Wit Yo Friends") považovat za to zajímavější, co texty o lásce a sexu naplněná "Non-Fiction" nabízí.

Nepočítáme-li úspěšnou spolupráci s Pitbullem, spásným hitem nahrávky se mohla stát trapová "She Knows", kde podobně jako v "Dark Horse" Katy Perry hostuje Juicy J. Zmíněný kousek překonává ostatní skladby rozdílem třídy a je s podivem, že se v Americe nedočkal odpovídajícího proma. Tohle je totiž hit, který by Ne-Ya mohl bez problému katapultovat opět do středu zájmu.

Předchozí "R.E.D." trpělo roztříštěností, kdy se mezi sebou míchaly jak taneční a elektronické kousky ve stylu Calvina Harrise, tak pomalé a rozvážné skladby znějící jako z repertoáru Ushera, Chrise Browna či The Weeknda. Novinka sice, snad i díky pokusu o jakousi koncepční ucelenost, drží pospolu o trochu lépe, zároveň ale často sklouzává k monotónní jednotvárnosti, která se nahrávkou táhne jako zaschlá žvýkačka.

"Non-Fiction" není vyloženě mizerná deska a zvláště singly ji v lehkém nadprůměru udrží, ale jak konkurence v podobě Charlie Wilsona, Omariona, Ushera, Guye Sebastiana či Trey Songze, tak Ne-Yo sám má ve svém repertoáru tolik dobrých písniček, že se tím stačí probrat a naleznete hitovky, kterým nic z "Non-Fiction" nebude sahat ani po paty. Tak hurá do toho.