Odhlédnete-li od toho, že projekt U nás v garáži pro vás byl nepochybně velkou výzvou, vzhledem k tomu, že jste se museli po svém popasovat s poměrně zásadními skladbami českého undergroundu, v čem pro vás byla spolupráce na něm nejzajímavější? Vyzkoušeli jste si na albu něco nového po hudební stránce?

Martin: Pokud jde o mě, už dlouho jsem neudělal nic nového. Respektive napsal jsem spoustu nového materiálu, zatím ale téměř nic z toho nešlo ven. Od poslední desky jsem ušel dlouhý kus cesty, vyjma několika koncertů, na kterých jsem nerapoval, toho ale přitom nebylo moc vidět. Album "U nás v garáži" je první nahrávka, která reflektuje, jak se posouvám. Vedle toho pro mě znamená velkou producentskou zkušenost díky tomu, jakým způsobem vznikala. Nejsem autorem žádné z písniček, o to víc jsem se však soustředil na formování představy, kam by měla deska směřovat.

Václav: Díky projektu U nás v garáži se zase o něco víc rozvinula naše spolupráce s Martinem. I když se známe už dlouho, v takovém rozsahu jsme spolu zatím ještě na ničem jiném nedělali. V posledních letech jsme se scházeli na různých experimentálních projektech, ale to bylo víceméně nevinné. Svedlo nás dohromady podobné hudební rozpoložení a chuť vyzkoušet si nové věci. Když jsme byli na začátku projektu, vůbec jsme netušili, co z toho bude. Naše souznění dostávalo tvář až za pochodu. Výsledkem je sice deska předělávek cizích písniček, oba ale sdílíme pocit, jako by šlo o naši autorskou nahrávku.

Martin: Jedna věc je držet se prvků, na nichž jsou jednotlivé písničky postavené, jako jsou akordy nebo melodické linky, druhá věc je autorský vklad, který klidně může spočívat pouze ve zvuku či atmosféře. Spousta skladeb už je založená pouze na zvukových prvcích a nedá se ani přepsat do not. Vašek má pravdu, že v tomto ohledu určité autorské pocity chováme. Napomáhá tomu i fakt, že všechny písničky jsou vybrány a zpracovány tak, jako by byly opravdu naše.

Václav: Mně osobně se při práci na desce naskytla velice zajímavá příležitost z hlediska mého zpívání. Nikdy předtím jsem neměl tolik prostoru se vokálně vyjádřit. Tentokrát to bylo o to příjemnější, že jsem vedle sebe měl Martina čili člověka, který mi věnoval maximální podporu a důvěru. Díky tomu jsem měl pocit, že si můžu dovolit vydat se naprosto kamkoli. Třeba i do míst, která nejsou zrovna pohodlná, což mi vyhovuje. Rád se pouštím do neprozkoumaných oblastí. Nikdy nevím, co mě tam čeká. Myslím, že je to výzva, díky které se člověk posouvá.

Do jaké míry byla práce na albu "U nás v garáži" provázaná s filmem "Listopad"?

Martin: Film a deska jsou dvě odlišné věci. Projekt U nás v garáži vznikl na základě nabídky natočit soundtrack, se kterou přišel výkonný producent Ondřej Šturma. Součástí zadání, které jsme od něho dostali, byl soupis skladeb kapely Garáž Mejly Hlavsy, z nichž jsme měli vycházet. Počáteční tvůrčí etapa probíhala jako u jakéhokoli jiného soundtracku. Promítali jsme si jednotlivé scény z filmu a přemýšleli, jak dosáhnout toho, aby do nich výsledný materiál zapadal. V určitém momentu nás napadlo, že by nebylo špatné, kdyby projekt vyústil v samostatnou desku. Chtělo to ale přijít s něčím zajímavým dost na to, aby nahrávka obstála. Nakonec jsme si řekli: "Když už jsme původní písničky dekonstruovali, pojďme je zase složit zpátky." To byl prvotní impuls, který vedl k tomu, že kromě hudby k filmu vznikl zároveň projekt předělávek U nás v garáži. Ve snímku jsou nakonec použity dvě skladby, které jsme napsali přímo pro film, a instrumentální verze Vaškem zpívaných písniček, které se objevují mezi jedenácti coververzemi na albu.

Martine, ty máš z minulosti bohaté zkušenosti se samplováním, jakým způsobem jsi je využil při práci s původními undergroundovými písněmi?

Martin: Já samply využívám hodně, není to pro mě nic nového. Třeba na desku "Konec civilizace" jsem nenahrál žádnou vlastní hudbu. Celá je pojatá jako taková šílená koláž, poskládaná z desítek, ne-li stovek samplů. Všechno je různě nastříhaný a poskládaný dohromady. Tentokrát bylo zajímavé zejména pozorovat, jak jeden a ten samý sampl nebo smyčka fungují odlišně v závislosti na tom, do jakého kontextu je člověk zasadí a jak s nimi manipuluje. Každá z hlavních postav měla přiřazený svůj vlastní hudební motiv, který se napříč filmem v různých podobách opakuje. Jednou je agresivní, jindy přijde na řadu melancholie. Vždy jsme se snažili co nejlépe vystihnout danou situaci.

Vybrané undergroundové skladby ve vašem podání oproti originálům doznaly poměrně citelných změn, jak dlouho jste pro ně hledali tu správnou konečnou podobu?

Václav: Už dřív jsem se přiznal, že zhruba polovinu skladeb, se kterými jsme pracovali, jsem neznal nijak důkladně. Věděl jsem o nich, ale neměl jsem je naposlouchané. S Martinem jsme se asi dva měsíce intenzivně scházeli s tím, že při každém setkání jsme otevřeli některou z písní a snažili se ji uchopit. Pokud jde o vokály, zmínil jsem, že i díky Martinovi se mi dostalo velké svobody v mém projevu. Chtěli jsme, aby každá skladba zněla jinak než ostatní, dali jsme proto dohromady takový rejstřík různých hlasových poloh a z nich jsme potom vybírali. Ke všem písničkám jsme přistupovali velmi spontánně. Většinou jsem je poprvé interpretoval bez přípravy až při nahrávání tak, jak jsem je cítil.

Martin: V tomhle směru máme s Vaškem každý trochu jiný pracovní přístup. Před tím, než jsme na hudbě začali pracovat, viděl jsem film, dejme tomu, čtyřikrát a pořídil si k němu stohy poznámek. A s těmi coververzemi to bylo podobné. Naposlouchával jsem originály písniček, snažil se rozpoznat jejich nosná hudební témata a zformovat představu, jak s nimi pracovat dál. Když potom Vašek dorazil do studia, měl jsem už většinou připravený nějaký základ, od kterého jsme se odpíchli.

Co čeština, Václave? Jak se ti přesedlávalo z anglicky zpívaných textů do češtiny?

Václav: Co se týče textů, byla to ohromná zkušenost. Všechny jsou velice silné, nadčasové a vybírali jsme je podle toho, abychom se s nimi sami mohli ztotožnit. Zachovali jsme přitom veškerá původní slova, až na minimální úpravy v písničce "Svět se posral". Stěžejní pro nás bylo, abychom v nich cítili přesah do současnosti. I když pro mě byly některé písničky těžší (zvlášť ty s delším textem), samotného mě překvapilo, jak dobře se zpívají, a uvědomil jsem si, nakolik může být čeština zpěvná.

Autoři písniček, které jste přepracovali, na mnoha místech používají obhroublý, až vulgární jazyk, který je však ve vašem podání interpretován takřka něžně. Vnímáte při takovém způsobu interpretace vůbec jejich intenzitu?

Václav: Samozřejmě. Těch textů si moc cením a doslova cítím potřebu, na základě které byly napsány. Dneska už moc autorů takhle nepíše. Používá se hlavně spousta prázdných frází.

Martin: Zajímavé je, že některé texty, o kterých tady hovoříme, vlastně nejsou z řemeslného textařského hlediska nic zvláštního. Vynikají ale tím, jak jsou spontánní a přímočaré, naprosto přesvědčivé. Jenom tak mimochodem, je legrační, jak to baví naše děti a děti našich kamarádů. Hlavně to, že Vašek zpívá sprostě. Třeba teď nedávno jsme hráli v Klatovech, kam kamarád přivedl dvě malé holčičky, které byly úplně vyřízené z toho, že "svět se posral". Vaši kluci to taky sjíždějí, ne?

Vašek: Jo, naši kluci to taky žerou, ale u každého sprostého slova padne komentář, že se takhle nemluví.

Vzhledem k tomu, jak jsou věci nastavené v dnešní době, je docela dobře možné, že už podobné texty ani vznikat nebudou.

Václav: To si zase nemyslím. Pořád se najdou výjimky mezi autory, kteří píšou skvěle. Máme rádi například Sisiho (ex Esgmeq), Adama Nenadála, Bugra a Martina Kyšperského, kteří jsou výborný textaři.

Martin: Martin sice zrovna nepoužívá žádná sprostá slova, jeho texty jsou ale hodně temné a opravdu výjimečně kvalitní.

Takže nemáte pocit, že by hudba ztrácela na významu coby nástroj určité revolty nebo forma vyjádření nespokojenosti?

Martin: Jak která, myslím si, že hudby podobného ladění je pořád spousty a je dobrá. Jenom třeba není tolik vidět.

Album "U nás v garáži" vyvolalo u veřejnosti rozporuplné reakce. Pro některé posluchače je za hranicemi dobrého vkusu. Podle jejich názoru dostatečně nerespektuje originály převzatých písniček a jejich autory. Myslíte si, že problematické přijetí u generace, pro kterou mají dané skladby zásadní význam, je způsobeno čistě z principu tím, co jste si vybrali k přepracování, nebo může hrát roli také její neschopnost sžít se s elektronickou hudbou?

Martin: Myslím, že svou roli mohou hrát oba faktory. Jsem přesvědčený, že naše deska není nijak experimentální. Naopak, vnímám ji jako poměrně přívětivou. Nejsou na ní žádné naschvály. Zároveň ale dokážu pochopit, že jiné může stát hodně práce vstřebat její zvuk a naladit se na něj. Proto se ji snažíme posluchačům přiblížit. Při koncertech, které s Vaškem hrajeme ve dvou, záměrně vystupujeme pouze se dvěma stoly na pódiu. Nikdy nejsou vidět počítače a vlastně ani Vašek coby zpěvák není středem pozornosti. Chceme, aby se návštěvníci koncertů soustředili především na zvukové vjemy. Pro mne osobně je moc důležité vědomí toho, že se na náš projekt často přijdou podívat i lidé, kteří by za normálních okolností na koncert podobného druhu nevyrazili. Díky tomu, že se jim kromě zvuků dostane i vizuálního zážitku, věřím, že mohou pocítit, že elektronická hudba je naprosto plnohodnotná a přenáší stejně intenzivní emoce jako instrumentální. Stává se, že za námi chodí lidé, kterým se album nelíbilo, ale po koncertu změnili názor, a to je myslím úspěch pro nás i z hlediska vnímání elektronické hudby. Překonáváme určité hranice a předsudky.

Vašek: Z mého pohledu panuje ve společnosti velký nevkus, takže poznámky tohoto typu se mě vůbec nedotýkají. Myslím, že lidi si prostě chtěli připomenout ty starý věci, a když zjistili, že je něco jinak, narazili. Na koncertech pak jejich frustrace vyvolávají různé konfrontace, a to samé lze vysledovat i na sociálních sítích. Jednou se nám například stalo, že někdo z publika, zatímco jsme hráli, začal pokřikovat, ať toho necháme. Já na to: "Jestli se vám něco nelíbí, zvedněte se a pojďte nás odpojit, nebo po nás začněte něco házet, jako to bylo zvykem na punkových koncertech." Pokřikovat a dělat virtuální ramena umí každý. Jenom tak sedět v kině na sedadle a dožadovat se, ať přestaneme hrát, to přece není řešení. Každý má možnost odejít. Jestli si někdo myslí, že útočením na naši hudbu se nás dotkne, opak je pravdou. Já s takovými reakcemi dokážu žít. Největší anabáze nastala asi kolem písně "Žiletky" od Psích vojáků, přitom my jsme k ní přistupovali stejně jako k ostatním. Otevřeli jsme ji a snažili se zachytit její intenzitu z vlastního úhlu pohledu. Výsledkem bylo použití falsetu, který na některé možná působí bizarně, pro nás ale má své opodstatnění. "Žiletky" totiž ve svém jádru nejsou a nemohou být příjemná písnička. Je nepředstavitelné, aby se poslouchala dobře. Pomocí falsetu jsme dosáhli přesně toho pocitu, který jsme chtěli navodit.

Omylem se mi nedávno podařilo při přehrávání z YouTube a Soundcloundu překrýt přes sebe původní verzi Žiletek od Psích vojáků s tou vaší a překvapilo mě, jak do sebe pasují, zvlášť klavírní pasáže. Neuvažovali jste o tom, že byste z originálu zachovali více?

Martin: Způsob, jakým Filip Topol hraje, je tak specifický a organický, že je nepředstavitelné, aby někdo jen tak přišel, sedl si k pianu a snažil se interpretovat jeho hru. V koncertním setu máme zařazený sampl z jednoho živáku Psích vojáků. Když dohrajeme "Žiletky" a lidi tleskají, ozve se někdy Filip, jak říká: "Co blbnete, vždyť je to jenom reklama na holení." To je perfektní.

Prošli jste si někdy takovým tím klasickým obdobím coverování vašich oblíbených interpretů, jako to často mívají jiní, hlavně začínající muzikanti?

Martin: Když mi bylo kolem dvaceti, pořádali jsme dvakrát do roka takové tematické festivaly kapel a různých projektů. Já sám jsem hrál třeba v osmdesáti procentech z nich. Vždycky jsme nazkoušeli pár věcí jenom pro tu příležitost, a pak jsme se zase rozpustili. Jedno vydání jsme věnovali pouze revivalům a bylo to bezvadný. S Kubou Slámou a Peklem (oba Prodavač) máme kapelu Komunisti, se kterou jsme si coververze taky vyzkoušeli. Vydali jsme album "Dlouhá zima", které obsahuje předělávky českých hardcoreových songů. Covery mě vždycky zajímaly. U těch revivalů to byla jenom sranda, resp. šlo převážně o zesměšnění (hráli jsme například to nejhorší od Olympiku). Mnohem víc mě ale baví takový ten moment, kdy slyšíš cizí písničku, zarazíš se a říkáš si: "To je tak skvělý, proč jsem to nenapsal já? To chci zpívat." Takový pocit podle mě dělá z coverů zcela legitimní věc.

Václav: Já osobně sice nemám ambice nějak zásadně se zabývat cizími písničkami, ale covery jsou rozhodně důležitý aspekt muziky a dobrý způsob, jak se spoustu věcí naučit.

Čí písničky jste si například půjčili v poslední době?

Václav: S Please The Trees občas hráváme naše oblíbené věci od Jasona Moliny ze Songs Ohia, který nedávno zemřel, Bonnie "Prince" Billyho, Hanka Williamse nebo Johnyho Cashe a dalších. Prostě klasiku.

Martin: Já jsem fanoušek Petra Spáleného. Na EPéčko "Live + Love", které jsem vydal před třemi lety, jsem zařadil cover jeho skladby "Dítě štěstěny" (původně duet se Zdeňkem Rytířem). Další jeho song s názvem "Je to trest" jsem pak na koncertech hrál jako přídavek.

Jak to vypadá s projektem U nás v garáži nyní? Prodělal nějaký vývoj od doby svého vzniku, čeká ho budoucnost?

Martin: S Vaškem pořád na něčem pracujeme. Zrovna dneska společně vystoupíme tady ve Veletržním paláci v rámci vernisáže, komponujeme hudbu pro divadla a taky k jednomu chystanému seriálu o květinách. Je toho dost. Projekt U nás v garáži měl ale od začátku omezenou životnost a letos na podzim jej ukončíme. Please The Trees mají novou desku, já jsem taky rozjel něco vlastního... Akorát se to tak hezky sešlo.

Václav: Rozhodli jsme se, že nadcházející sezónu jaro/léto zasvětíme především koncertům k albu "U nás v garáži". S Please The Trees máme nové LPéčko hotové už zhruba půl ruku, vyjde v září. Není kam spěchat. Vzhledem k tomu, že věci kolem Garáže vykulminovaly teprve v poslední době, řekli jsme si, že stojí za to mu dát ještě čas a objet s ním festivaly. Krása tohoto projektu je pro nás taky mimo jiné v jeho dočasnosti.

Album jste křtili na Nové scéně Národního divadla a brzy vás čeká koncert v dalším zajímavém prostoru, v Divadle Archa, kde vystoupíte i s doprovodnou kapelou. Jaká bude její živá sestava?

Martin: Vystoupíme ve složení kytara, basa, bicí plus my dva. Jako host se představí Michal Kyselka na harmoniku. Chybět nebude ani projekce.

V reportáži ze křtu na Nové scéně jsem se dočetla, že Václav Havelka na pódiu tančí podobně jako frontman Future Islands Samuel T. Herring, což si u tebe dovedu představit jen stěží. Co tam, prosím tě, předvádíš?

Václav: Já myslím, že nic zvláštního. I když to, že nově vystupuju bez kytary a jenom zpívám, pochopitelně vede k jinému fyzickému výrazu. Je zajímavý pozorovat, co všechno ovlivní takové drobné změny. Když jsme se s Martinem před pár lety poprvé potkali v jedné zkušebně, zrovna jsem chystal novou desku. Martin mi tenkrát nabídl, že ji bude produkovat, když si koupím klávesy, resp. když to album nebude vznikat na kytaře....

Martin: Počkej, to nebylo tak, že jsem chtěl, abys odložil kytaru. Ještě si lidi budou myslet, že nemám rád kytary, jak říká Peklo. To by bylo zavádějící.

Vašek: Dobře, ale každopádně jsi mi tenkrát řekl, že když začnu hrát na jiný nástroj, než jsem zvyklý, budu na něj jinak reagovat a jinak se vyjadřovat. To mě hrozně motivovalo a ukázalo se, že je to pravda.

Takže jsi Martina poslechl a pořídil si klávesy?

Václav: Ano, poslech' jsem ho. Tohle Martin dělá pořád. Pošťuchuje mě, ať zkouším nové věci.

Martin: Na Vaškovi je fajn, že patří k jedněm z mála tady u nás, kterým je opravdu jedno, co si o nich lidé myslí. Například oproti mně je na něm vidět, jak je celkově uvolněnější. Pustí se do čehokoli, o čem si myslí, že je to dobrý nápad. Něco takového pro mě není snadné. O všem dost přemýšlím a jsem svým způsobem hrozně zaťatý. A právě to, jak Vašek zpívá, hýbe se na pódiu, jsou jeho nové překvapivé polohy, které na mě působí velice příjemně a uvolněně.

Zdá se, že jste ideální tvůrčí skupina.

Vašek: Ano, v tomhle se skvěle doplňujeme.