Původně (tj. před návštěvou Lucerna Music Baru) měl tenhle článek dvě potenciální osnovy. Na začátku obou se vyjímalo krátké pojednání o tom, co všechno z Trickyho dělá neotřesitelnou ikonu, která se nesmazatelně podepsala na tváři elektroniky, a pokračování mělo vypíchnout něco v tom smyslu, že se o něm (eufemisticky řečeno) ví, že občas nemá svoje dny. Za předpokladu, že by Lucerna měla štěstí a zažila trip-hopového veterána v lepší formě, scénář by se nadále ubíral směrem k většímu nebo menšímu opěvování nezměřitelnosti Trickyho charismatu a toho, jak bezva je připomenout si, o čem starý dobrý trip-hop vlastně je. Na druhou stranu, pokud by publikum Music Baru bylo konfrontováno s opačnou situací, článek počítal s variantou lehkého přimhouření oka. V Trickym je přeci jen pořád kus nezkrotného zvířete a člověk mu rád toleruje sem tam nějaký ten výpadek. Koneckonců proto ho máme rádi a právě díky jeho nespoutanosti v devadesátých letech nakopnul scénu o pár dimenzí výš. Průběh sobotního večera však první variantu scénáře naprosto vyloučil a druhou zrovna tak. Tolerance ani vyzdvihování doživotních zásluh tady nejsou na místě.

Tricky do Lucerny dorazil v rozpoložení á la "mám vás všechny u zadku". Ještě při úvodním instrumentálním tracku, který používá už hezky dlouho, se všechno zdálo celkem v pohodě. Ústřední motiv intra ve stylu "Sweet Dreams" od Eurythmics, při kterém se i tentokrát zjevil na pódiu a vyzývavě se začal vystavovat v oparu vydechovaného kouře, se natěšeného publika dotkl na tom správném místě. Problém nastal hned po jeho skončení, kdy se čekalo, že zazní jeho démonický hlas... Marně. Chvíli přetrvávaly naděje, že přítomné šálí sluch a zrak, protože hlavní hvězda večera se alespoň snažila s ústy u mikrofonu imitovat zpěv, kdo jim však podlehl, byl akorát o to víc zklamaný.

Nejprve začali zmatení fanoušci hledat vinu v akustice Lucerny a u zvukařského pultu. Pravda je ale taková, že Tricky evidentně již od samého začátku zpívat neměl v úmyslu. Očividně se mu nechtělo dělat vůbec nic. Od toho měl s sebou několik muzikantských žoldáků a holku, která se při čtení textů z tabletu jevila jako hodně chabý záskok (podle všeho se nejednalo o zpěvačku Ajeayu, ale o mladičkou K Bleax). Veškerá tíha večera přitom padla právě na její hlavu, protože jako jediná byla slyšet. Bavíme-li se tedy o zpěvu. Kapele se dostalo prostoru víc, než by bylo hezké. Přepálené base občas konkurovaly laciné kytarové riffy, jak vystřižené z "Born To Be Wild", bubeník, na něhož padla role třetího posluhovače, páchal jeden útok na ušní bubínky za druhým... Výsledek zněl jako noční můra a daleko více než koncert elektronického vizionáře připomínal špatný rockový vtip.

Hlasy nespokojeného publika se začaly ozývat téměř okamžitě. Padala slova jako "neslyšíme Trickyho" nebo "je to na ho*no", nicméně bez odezvy. Zvukař dělal všechno proto, aby se Trickyho diletantský přístup udržel co nejdéle. Jeho hlas se ale vynořil z ticha teprve za půlkou setlistu, kdy polohlasem odrecitoval několik frazoidních textů. Během té malé chvilky se zřejmě vyčerpal natolik, že navazující dva songy opět celé přehodil na zpěvačku, která už chudák pomalu začínala být unavená. Pak se ještě malinko vybičoval a opustil svůj kout před bubeníkem, kde většinu druhé části koncertu prostál zády otočený k sálu, aby se projevil v "My Palestine Girl", jedné z nejpovedenějších písniček na loňském albu "Adrian Thaws". Nešlo však o nic než nepatrné vytržení z jinak kulminujícího zoufalství, které přetrvalo až do úplného konce. Poučení z poslední lednové soboty je jasné: nechoďte na Trickyho. Žádný Tricky je lepší než jeho němé trosky (se vší úctou).