Kontrast. To může být to slovo, které by mohlo popsat a vyjádřit existenci nejnovější řadovky této islandské multiumělkyně. Na jednom pólu předchozí, technologie a přírodu opěvující "Biophilia", na druhém letošní intimní a srdceryvná "Vulnicura". Na jednom pólu legrace, kterou si autorka užívala při jejím natáčení (jak popsala v obsáhlém rozhovoru pro Pitchfork), na druhém pólu témata, kterým se na nahrávce věnuje. Na jednom pólu sprostý leak tři měsíce před vydáním, na druhém bezeslovná digitální emise pár dní nato, protože deska už byla stejně hotová a Björk ji tak jako tak už chtěla mít venku co nejdřív, tak co... Na jednom pólu následné koncerty jako téměř povinná součást marketingu, na druhém utrpení, kterým si ona bude muset projít při živé prezentaci pocitů prožitých během uplynulých měsíců. Na jednom pólu rychlost, s jakou album vzniklo, na druhém kvalita, kterou přináší...

Na jednom pólu plány, na druhém realita. "Biophilia" otevřela paní Guðmundsdóttir nové, nečekané a vzrušující možnosti v tvorbě hudby i performancí. Ještě v průběhu turné k albu během roku 2013 Björk lákala fanoušky na příští kolekci. Měla být volným pokračováním "Biophilie", hlavně co se týče nástrojů a technologií, které byly příliš dobré a neokoukané na to, aby se staly jednoalbovou záležitostí. Jenže to bude muset počkat. Alespoň v původně zamýšleném plánu. V září téhož roku přišel rozpad dlouholetého manželství s Matthewem Barneym a ten ji položil. Doslova.

Porozchodových alb vznikly za dobu existence hudebního průmyslu hromady. Björk ale neměla na výběr. Uvědomila si, že jestliže se chce s nastalou situací vypořádat, je jediným řešením hudba. A začala psát party pro smyčce. A zjistila, že další deska nebude technologická, ale niterná. Asi nejniternější vůbec. Přirozeně se stala písničkářkou a nahrávku dokončila pouze se dvěma dalšími lidmi - Arcou coby spoluproducentem a Haxanem Cloakem coby mistrem zvuku.

"Vulnicura" je koncepční deskou, která autorku (a posluchače) provází celým procesem bolestného rozchodu - první tři skladby popisují okamžiky před ním, prostřední tři pocity během něj a závěrečné tři vyjadřují vyrovnání se s tím vším a naději do budoucna. Naději, nikoliv happy end - už proto, že na konci se album prostě utne. Slovo písničkářka nebylo v předchozím odstavci použito náhodou, víc než kdykoliv předtím nahrávku definují texty. "Nikdy jsem nepsala takovéhle texty, jsou tak teenagerské, tak jednoduché. Napsala jsem je opravdu rychle, ale zároveň jsem strávila spoustu času nad tím, abych se vyjádřila správně," popsala Björk ve zmíněném rozhovoru a v okamžiku, kdy zazní: "Moments of clarity are so rare, I'd better document this," je naprosto jasné, o čem mluví.

Stěžejním kusem kolekce je "Black Lake", desetiminutový opus, který vznikl bezprostředně po rozchodu a ve kterém na Barneym nezůstane nitka suchá. "Did I love you too much?" ptá se Björk svého exmanžela a pak mu začne nakládat. Nedělá z toho ale bulvár (ano, je v tom nějaká jiná, pokud se ptáte), všechno to jsou její pocity: "You have nothing to give / Your heart is hollow / I'm drowned in sorrows / No hope in sight of ever recover / Eternal pain and horrors," zní do nervních beatů a vypjatých smyčců.

Ty jsou přitom dalším z kontrastů - jejich protipólem je úvodní "Stonemilker", jediná položka alba, kterou Björk kompletně napsala a produkovala sama. Nádherná melodie a něžný orchestr, které jako by vypadly ze studia Groove Armady nebo Craiga Armstronga, v kombinaci s beatem a melodií, které jako by byly pokračováním "All Is Full Of Love", v podstatě ani trochu nenaznačují, co přijde potom. Potom totiž nastoupí Arca.

Jeho stopa na desce je příběhem jako z pohádky. Jsa velkým fanouškem tvorby islandské královny alternativy, poprosil lidi ze svého managementu, aby poslali lidem z jejího managementu ukázku jeho tvorby. Nahrávka se dostala až k Björk, která si ji, jako už tolik předchozích, poctivě poslechla. Jenže tentokrát to bylo jiné. Bylo to přesně to ono, co ona potřebovala k finalizaci právě vznikajících songů. A tak "chodící encyklopedie o Björk" dostala pozvánku ke spolupráci. Zbytek je historie, která se dá označit dvěma slovy: dokonalá symbióza. To, co Arca předvádí na debutu "Xen", je tady doplněno o nezaměnitelný vokál paní Guðmundsdóttir, který se v nervních beatech a ještě nervnějších plochách mladíka z Venezuely doslova uhnízdil.

Srovnejte třeba začátek "Pleasure Is All Mine" z "Medúlly" se začátkem "Lionsong" a budete vědět. Během poslechu "Vulnicury" si člověk vlastně docela často vybaví starší kusy, ať už v textech nebo melodiích. Což zároveň může být určitá výhrada alba - Björk snad poprvé za celou svou kariéru chvílemi zní, jako by se malinko opakovala. "Notget" je jeden velký povědomý nápěv, nechybí ani nějaká ta absolutní složitost ("Mouth Mantra"), Antony Hegarty v "Atom Dance" je vlastně taky starý známý Antony, vybavíte si určitě i "Homogenic"...

Nic z toho ale nemůže zastřít fakt, že "Vulnicura" je skvělá deska. Björk vás na ní provede deníčkovským procesem nejtěžších rozhodnutí svého života a následného hojení, který si sama musela prožít, aby mohla jít dál ("Don't remove my pain / It is my chance to heal"). Tentokrát víc než kdy jindy bylo jasné, že při jeho vzniku vůbec nemyslela na komerční ne/úspěch, přesto (nebo možná právě proto) se jí podařilo vytvořit přirozeně neuvěřitelně silnou a emotivní nahrávku. Znalost všech kontextů s ní spojených prožitek při poslechu pochopitelně umocňuje, i bez ní je ale už teď bezpochyby rozhodnuto o předních příčkách výročních žebříčků za letošní rok na všech pořádných hudebních serverech.