Osmnáct hlasujících redaktorů musicserveru navrhlo celkem sto dvacet tři zahraničních alb a konečný žebříček čtyřiceti nejlepších nabízí řadu zajímavých výsledků. Pokud se do něj váš favorit za rok 2014 nevešel, budeme rádi, když se o něj podělíte v komentářích.

40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1

Snad každá napsaná recenze k této desce v uplynulém roce musela začít výčtem nezáviděníhodných těžkostí, kterými si Eleanor Jackson, nyní fungující sama pod staronovou nálepkou La Roux, musela projít, než vypotila studiovou dvojku. Psychologické rozpravy nechme stranou, každopádně deska "Trouble In Paradise" se tváří, jako by se jí to ani netýkalo. Není na ní totiž znát známka zaváhání nebo rozkouskování. Album je sice určeno spíš pro milovníky 70s zvuku a jeho redefinicí než pro hledače nových cest, přesto promlouvá hlasem současnosti. Každá skladba se drží svého vlastního scénáře, který nás často zavádí do nečekaných destinací, a ačkoli se setkáváme s prudce popovým materiálem, nápadů má La Roux hrsti vrchovaté. I přes neobvyklou vyrovnanost disponuje nahrávka několika špeky jako "Silent Partner" nebo "Let Me Down Gently", které nestačí slyšet jen párkrát. (Martin Spurný)

---

Britská indierocková skupina Bombay Bicycle Club u nás zatím stále ještě nemá tolik příznivců jako třeba The Kooks, The Wombats nebo Two Door Cinema Club. Důvod je nasnadě. Kromě méně úderného názvu kapely také vydávají alba, která neútočí na první dobrou, ale rostou postupně. Nenápadné, jemné melodie získávají na jasnějších konturách až s časem a čím více poslechů skupině věnujete, tím více si ji zamilujete. Výše zmíněné lze v kombinaci se čtvrtou řadovkou jedině podtrhnout, "So Long, See You Tomorrow" je totiž dosud nejpropracovanějším dílem v kapelní historii. Bombay Bicycle Club se na něm od indie rocku vydávají k synthpopu i do Orientu a zvláště návštěvou Indie ovlivněná "Feel" se stává jednou z jejich největších hitovek. Pozadu však nezůstavá ani okouzlující "Luna" či líbezně se táhnoucí titulní balada. Dejte na nás, o partě, která na výsluní vytáhla Rae Morris, ještě uslyšíme. (Jan Trávníček)

---

Shakira ve výročním žebříčku nejlepších alb? Ještě před rokem by se pravděpodobně téhle představě kdekdo vysmál. A hned první písnička na eponymní řadovce, fotbalová "Dare (La La La)", naznačuje, že se krásná Kolumbijka skutečně rozhodla přihodit jen pár dalších odrhovaček s triviálními popěvky na způsob "Waka Waka" či "Loca". Jenže další jedenáctka ukazuje, že řídit se předsudky se někdy nevyplácí. "Shakira" totiž hraje všemi barvami, žánrově přeskakuje od poprocku k reggae, country nebo jednoduchým kytarovkám, a i když se nesnaží o žádné velké experimenty, přináší přesně to, co posluchač od povedené popové desky očekává: osobitost, energii a žádnou vatu. Snad jen trochu zamrzí, že řada potenciálních hitů v čele s přímočarými rozbuškami "Spotlight" či "The One Thing" zůstaly, nejspíš vzhledem k těhotenství zpěvačky a nedostatku času k jejich propagaci, nevydány. Tak si alespoň můžeme vychutnávat klip k baladě "Empire", která je v podstatě stejná jako celá deska: taky se nejdřív zdá průměrná, ale když se vybarví, stojí za to. A hlavně žije. (Josef Martínek)

---

Rok 2014 jako by se nesl ve znamení vzkříšení mladou generací opovrhovaných žánrů. Zatímco Lady Gaga se převtělila do Lízy Simpsonové se saxofonem v ústech a spolu s Tony Bennettem oživila jazz, britská parta Clean Bandit se ponořila do hlubin klasiky a symfonických melodií velkých starých pánů, ze kterých zároveň vylovila hrst elektronicko-houseových perel. Na různorodém debutu "New Eyes" kapela ukazuje, že zelenina s ovocem jde dohromady bez problémů mixovat, když k tomu všemu prdnete kousek dřeva z rozladěných houslí, vyjde vám z toho koktejl pestré chuti, jenž ovšem ne každému udělá dobře na žaludku. Kvůli tomu se však na desce vyskytuje četný zástup převážně méně známých umělců (Jess Glynne, Sharna Bass, Noonie Bao), jejichž vokál vám zneutralizuje veškerou pachuť, již můžete z daných kompozicí ucítit. Pokud jste ještě Clean Bandit nedali šanci, v dohledné době tak rozhodně učiňte. Zjistíte, že tito amatérští bandité nejsou pouhými loupežníky smyčců, ale vcelku šikovnými muzikanty s dráždivými nápady, kteří se je nebáli světu prezentovat. (Vojtěch Drobík)

---

Americký punkrockový kvartet Rise Against si na přípravu své sedmé desky "The Black Market" dal tři roky a tento čas využil velmi dobře. Dvanáctku písniček pánové nasměrovali na tu přesnou hranu tvrdosti, kterou ocení jak fanoušek obyčejného kytarového rocku, tak i vyznavači tvrdších žánrů. Co je ale daleko více podstatné, všechny skladby jsou výborně melodicky zvládnuté a zpěvák Tim McIlrath této vlastnosti dokonale využívá. Jeho zpěv je přesný, naléhavost koresponduje s doprovodem, a navíc jej výborně doplňují také podpůrné vokály. Albu nechybí slušný hitový potenciál, který dále posouvá i náboj a energie celé nahrávky. Když k tomu přidáme ještě texty o něčem, musíme konstatovat, že "The Black Market" je po všech stránkách vyvážená řadovka, která by měla letos zajistit kapele na koncertech plný dům. Škoda pouze poněkud méně povedeného zvuku, chudého na dynamický rozsah. Být ten lepší, mohla tato deska skončit možná i o něco výše. (Tomáš Parkan)

---

Že se pop music v posledních letech roztančila možná až moc, není třeba zdlouhavě popisovat - stačí se podívat do hitparád. A mezi všemi těmi guettovinami, harrisovinami a aviciiovinami, které se podobají jako vejce vejci, je někdy opravdu těžké najít taneční písničku, která je originální, nesází na prvoplánovost a má duši. O to víc pak ale člověk ocení alba jako "Little Red" rusovlasé Katy B. Ta na své druhé studiovce sice také zve hlavně na taneční parket, dělá to však po svém. "Little Red", to jsou příběhy, chytré vrstvení a hypnotizující atmosféry - třeba postupně houstnoucí "Crying For No Reason" možná neohromí na první dobrou, zato svou sílu dokáže odhalovat postupně a jen tak se jí nenabažíte. Katy B ale nechce jen tančit, a proto se vedle euforických hitů typu "5 AM" nebojí postavit třeba spolupráci s Jessie Ware v podmanivé písni "Aaliyah". Jakákoliv žánrová škatulka je jí těsná a i podruhé dokázala, že patří k největším nadějím britské klubové scény. (Josef Martínek)

---

I když pro většinu neamerických posluchačů bude Jason Mraz asi navždy jen interpretem hitu "I'm Yours", za oceánem rozhodně není žádným one-hit wonderem, ale naopak zpěvákem s úspěšnou dlouhodobou kariérou. Do té minulý rok přispěl již pátou řadovou deskou, kterou pojmenoval tím nejpozitivnějším slovem, jaké existuje - "Yes!". Na ní se spojil s ženskou čtyřčlennou formací Raining Jane, přičemž mu muzikantky nejen tvořily doprovodnou kapelu, včetně vokálů, ale většinu písniček s ním také složily. Už dříve tak pohodový a přirozený Mraz vsadil na ještě rozvolněnější polohu své huby a akustický zvuk, který jeho přirozenému písničkářství naprosto sedl. Album ale v žádném případě netvoří jen uslzené balady, naopak to zpěvák dokáže i pěkně rozjet jako třeba v "3 Things" nebo rozhoupat jako v "Back To The Earth". Příjemnou vzpomínkou na kariéru Boyz II Men je pak coververze jejich hitu "It's So Hard To Say Goodbye To Yesterday". Pokud si občas chcete odpočinout při jednoduše krásných písničkách, řekněte "Yes!" jednoznačné "Ano!". (Honza Balušek)

---

Deep house playlistům rádií loni obzvláště voněl. Jedním z jeho čelních reprezentantů byla také nenápadná Kanaďanka Kiesza s hitovkou "Hideaway", která dodala tu pravou jiskru žáru letních měsíců. Pětadvacetiletá zpěvačka se hudbě věnuje už od raných dětských let a ze svého bohatého profesního portfolia se může pyšnit například i působením v armádním námořnictvu. Její debut (nepočítáme-li vlastním nákladem vydanou eponymní desku z roku 2008) "Sound Of A Woman" je však - jak už výstižně praví titul - zcela feminní. Hlasem divy Kiesza dobývá potem a třpytkami skropené parkety a srdce posluchačů na nich trhá i těší velkými tématy lásky. Nahrávka ovšem není ani tak klubová věc jako velký návrat do minulosti, konkrétně do stále vděčných devadesátých let. A to včetně klenotu do sbírky všech sentimentálních nostalgiků, půvabného coveru klasiky Haddaway "What Is Love". (Simona Knotková)

---

Rod Thomas, který nahrává a vystupuje pod na internetu skvěle vyhledatelným pseudonymem Bright Light Bright Light, zosobňuje vše, co se dá označit za undergroundový pop. Je skvělý muzikant, skladatel, zpěvák, nemá problém napsat krystalicky čisté melodie, které klidně dokáže zahrát a zazpívat jen s klavírem, ale přístupem ke své tvorbě, jejímu vydávání a vztahem k fanouškům je mnohem nezávislejší než kdekterý vlasatý alternativec. Po výborném debutu "Make Me Believe In Hope" vydal v létě albovou dvojku "Life Is Easy", pro niž se z britských ostrovů vydal na zkušenou do New Yorku. Pomocnou ruku mu podal Elton John, který si pohostinsky zazpíval v pilotním singlu "I Wish We Were Leaving" a také ho uvedl jako předskokana na svém turné. Druhá Thomasova deska je více sevřenější, a ač obsahuje méně chytlavých melodií, funguje na poli melancholického electropopu výborně jako celek. I tak si ale jako ochutnávku, která vás určitě chytne, dejte nejdříve skvělé singly "In Your Care" či zmíněný duet. (Honza Balušek)

---

Venezuelský producent Arca, vlastním jménem Alejandro Ghersi, na nás minulý rok zaútočil svou vskutku jedinečnou a velice originální debutovou nahrávkou "Xen". Předtím spolupracoval s Kanye Westem na desce "Yeezus", produkčně vypomáhal FKA twigs na "EP2" a "LP1", a dokonce sama Björk ho přizvala ke spolupráci na nové desce. A to už něco znamená. "Xen" rozhodně není taneční deska, naopak je to jeden velký hudební experiment, který překvapí minimalistickými beaty, docela temnou atmosférou a opravdu netradičními hudebními nástroji, se kterými si Arca pohrává. Stopáž jednotlivých tracků málokdy přesáhne tři minuty, nicméně každý z nich dokáže vyvolat silné emoce. I přes menší jednotvárnost se "Xen" řadí mezi nejlepší elektronické nahrávky, jež jsme měli možnost v minulém roce slyšet. U hudby to však nekončí, za pozornost stojí také velmi vydařené vizuály. (Jaroslav Hrách)

---

40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1