Osmnáct hlasujících redaktorů musicserveru navrhlo celkem sto dvacet tři zahraničních alb a konečný žebříček čtyřiceti nejlepších nabízí řadu zajímavých výsledků. Pokud se do něj váš favorit za rok 2014 nevešel, budeme rádi, když se o něj podělíte v komentářích.

40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1

Když hipstery (a hipsterky) přestala bavit cool Lana Del Rey, obyčejná Lorde či melancholické duo MS MR, objevili skandinávskou hvězdičku Karen Marie Ørsted, jejíž kouzlo tkví kromě přeškrtnutého O především v její hudbě. Od všech indie popových zpěvaček si totiž vypůjčila jen to nejlepší a vhodně to zkombinovala. MØ disponuje silnou osobností a ležérním hlasem, který je nebezpečně sexy. Dokazuje to na své loňské debutové nahrávce "No Mythologies To Follow", kde i v případě deluxe verze s dvakrát delší stopáží nezačne ani na chvíli nudit. Deska je plná skvělých skladeb a každá je svým způsobem unikátní. Svérázná MØ se prostě nezačne opakovat. Svěží tempo energických skladeb jako "Don’t Wanna Dance" či "XXX 88" s produkcí od Dipla střídají melancholické balady "Never Wanna Know" nebo "Dust Is Gone". Samozřejmostí pak jsou chytlavé refrény, které vůbec nezní prvoplánově. Ze všech současných indie popových zpěvaček patří dánská MØ mezi ty výraznější, které si vaši pozornost určitě zaslouží. (Jaroslav Hrách)

---

Zapomeňte na Trouble Over Tokyo a nechte se fascinovat projektem SOHN. Christopher "Toph" Taylor sice změnil poznávací značku, v muzice však zůstal jako rozpoznávací ukazovatel jeho nezaměnitelně naléhavý hlas. "Tremors" je bezednou studnicí emocionálních rovin, které se postupně odlupují, než se dostanete na úplnou dřeň. Taylor si je moc dobře vědom, co přesně je v sázce, a samotné koncertní performance patří k nezapomenutelným zážitkům. "Tremors" je skvěle vystavěná pastva pro uši, jednotlivé symfonie se rozeznívají v načechrané souhry melodických linií, ty rozhýbávají neméně důmyslně poskládané rytmy. "Tremors" je zároveň i zjevení, poutavá krajinomalba hudebních ornamentů, melancholie a preciznosti podstrčených nálad niterného světa. SOHN v nich nezrazuje své tvůrčí procesy, naopak je ještě více rozvíjí a label 4AD si může mnout ruce, koho to uchytil do svých sítí. (Dan Hájek)

---

Debutové nahrávce "Night Time, My Time" americké zpěvačky a modelky Sky Ferreiry předcházela dlouhá a trnitá cesta, než se jí konečně podařilo ji vydat. U nás dokonce vyšla s půlročním zpožděním, a tudíž tak trochu zapadla. Nicméně dlouhá cesta k vydání byla spíš ku prospěchu. Sky zatím dozrála a nahrála album, za které se rozhodně stydět nemusí. Lehce kontroverzní cover sice může působit dojmem, že chce zaujmout spíš formou než obsahem, opak je však pravdou. Deska neobsahuje jen čistokrevný pop, naopak je hudebně velmi pestrá. Temná atmosféra (titulní "Night Time, My Time") a syrový zvuk ("Omanko" a "Kristine") jsou pěkným kontrastem k popovým a celkem chytlavým melodiím ("24 Hours", "You’re Not The One"), které se moc dobře poslouchají. Sky Ferreira prostě vydala zatraceně dobrou a vyváženou desku bez hluchých míst, tudíž pokud jste ji ještě neslyšeli, měli byste to okamžitě napravit. (Jaroslav Hrách)

---

Damon Albarn už je podepsán pod tolika různorodými projekty, že vydání "Everyday Robots" pod jeho vlastním jménem mohlo zprvu vyvolat spíše despekt a přehnaně zmatené první reakce. S odstupem času se však z něj vyklubala zásadní deska loňska. Damon na ní totiž dozrál do stavu, kdy je mnohem otevřenější, civilnější, intimnější a každá ze skladeb, které na ploše trvající zhruba čtyřicet šest minut uslyšíte, má něco do sebe, nic si tu vzájemně nepřekáží. Je zde převážně introspektivní, ale i optimistický ("Heavy Seas Of Love" s hostujícím Brianem Enem) nebo taky hravý ("Mr. Tembo", jakási paralela k již dávné "Mali Music"). Za uplynulé roky vstřebal takovou nálož hudebních zkušeností, že s každým poslechem "Everyday Robots" nabízí nové poznatky, dovětky k předchozím dějstvím. Bude vás bavit je objevovat. Hlasový projev Albarna naštěstí neztratil nic ze své rozpoznatelnosti a samotné "Everyday Robots" je působivé album s osobitým nadhledem, které si zamilujete a nedáte na něj dopustit. (Dan Hájek)

---

Je velká škoda, že Foster The People zapadli. Po "Pumped Up Kicks" o ně rádia ztratila zájem. Nejspíš neví, o co přicházejí - nejnovější deska "Supermodel" nabídla mimo jiné jeden z nejsežráníhodnějších singlů minulého roku. Song "Coming Of Age", jehož poslech vás zaplaví obrovským závanem retra, není ale jedinou perlou alba. Stýská-li se vám po debutu "Torches", sáhněte po písni "Best Friend" vyrobené přesně jako jejich nejslavnější hit. To znamená zatraceně chytlavou, veselou skladbu okořeněnou textem, který se k něčemu, z čeho vyzařuje tolik energie, absolutně nehodí. Vrcholem alba se stává tesklivá "The Truth". V té frontman kapely předvádí svůj zajímavě zbarvený hlas - a ty výšky! (Doporučujeme i tuto intimní, postelovou verzi.) Nenechte se odradit recenzí kolegyně, a pokud jste tak ještě neučinili, supermodelce šanci dejte. Jestli se vám do jejího světa stále vstoupit nechce, zkuste klenot "Pseudologia Fantastica" - ten snad navnadí. (David Böhm)

---

Je zcela jedno, zda to bude/nebude jejich poslední LP/CD v tradičním pohledu na věc. Röyksopp natočili velmi povedenou desku, která svým rozsahem může na jednu stranu zaskočit, ale naštěstí to je jen milná teze. "The Inevitable End" nijak neklame a nabízí vesměs to nejlepší, co za uplynulé roky dvojice Svein Berge a Torbjørn Brundtland stvořila. Zaslechnete tak nezaměnitelné hudební postupy, celistvé melodie a patřičný důvtip při výběru hostujících vokalistů. Nechybí tak Robyn (nějaké rady k dobru si od ní měli přeci jen vzít) nebo fascinující Susanne Sundfør (její nové album "Ten Love Songs" již v únoru). Rozmach mezi "Melody A.M." a dvojcyklem "Junior/Senior" má spořádanou hierarchii, tu si budete chtít pouštět stále dokola (včetně epilogu uschovaného na druhém disku), k dobru je pak předkrm v podobě épéčka "Do It Again". Robyn dopředu "The Inevitable End" vychvalovala a není se čemu divit, vysoká laťka Röyksopp zůstala přesně na svém místě. (Dan Hájek)

---

Po poslechu "Latch" a "La La La" to vypadalo, že si taneční producenti našli nového oblíbence pro mužský vokál diskotékových pecek. Následný první vlastní singl "Money On My Mind" potvrdil prvotřídní ambice Sama Smitha a jeho zasazení do popíkového středoproudu, celkově jiné vyznění debutu "In The Lonely Hour" je tak obrovským překvapením. Album je totiž plné balad. A formátu "The 20/20 Experience". Přitom se dvaadvacetiletý Angličan obklopil producenty zcela bez zápisu ve Wikipedii. Ti šikovně smíchali dnešní moderní žánry s nádechem retra a připravili klavírní, kytarové, varhanní, smyčcové, ale i synthbeatové melodie, okolo kterých Smithův úžasný vokál povídá svůj smutný příběh. Superjednoduché cajdáky, srdceryvné, neoposlouchatelné, skvělé "Stay With Me" a "I'm Not The Only One" posbíraly platiny po celém světě a z alba samotného udělaly dlouhodobý bestseller. Fungují ale i ty v menší frekvenci zařazené popovější věci, "Like I Can" s hravějším refrénem či po ní následující "Life Support" okořeněná umělou produkcí připomínající One Republic a Imagine Dragons. Z trojice britských mladíků John Newman-Ed Sheeran-Sam Smith lze těžko vybrat toho nejlepšího, na smutně-romantické večery je však sladký hlas Sama to pravé. (Petr Doupal)

---

Röyksopp a Robyn (Robyn a Röyksopp, chcete-li) si sedli v minulosti už několikrát, a tak si loni sedli do studia znovu, aby dali průchod svým hudebním emocím a dali tak vzniknout minialbu (EPčku, chcete-li) "Do It Again". V pěti skladbách (nebo spíše ve čtyřech, neb v závěrečné "Inside The Idle Hour Club" si švédské královny electropopu zrovna moc neužijeme) předvádějí naprosto symbiotické spojení svých dvou světů - röyksoppího smyslu pro budování nálad a Robynina zasněženého vokálu a citu pro to dát skladbám finální lesk. Každá z položek ukazuje trochu jinou tvář téhle miniskupiny, a přesto všechny dohromady tak nějak drží při sobě. A pokud to byla Robyn, kdo může za to, že pecky "Monument" a "Do It Again" znějí na ípíčku tak, jak znějí, a zároveň tolik odlišně od verzí z poslední desky norské dvojky, skončilo "Do It Again" v našem žebříčku nad "The Inevitable End" právem. (David Věžník)

---

O tom, jakým způsobem v loňském roce vyšla novinka U2, ví snad každý, ale to, jak zní, možná zůstalo smutně ve stínu těchto okolností. Bono chtěl, aby jejich práce nebyla přehlédnuta a dostala se do co možná nejvíce uší. Pravdou přesto je, že samotná náplň "Songs Of Innocence" zůstala ve stínu formy upozaděna. U2 přitom natočili skvělou desku, která dává vzpomenout na jejich ranou tvorbu a zároveň jí dává modernější háv. Kytarové riffy The Edge chrastí jako zamlada a o Bonově roli zpěváka a frontmana není nutné snad ani nic dodávat. Deska rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co loňský rok nabídl. Má kouzlo, atmosféru, a hlavně je kolekcí nádherných, jednoduchých a přitom tak dokonalých písní. Například úvodní "The Miracle (Of Joey Ramone)" si nelze nezamilovat. U2 je zkrátka stále synonymem pro dobrou hudbu. (Ondřej Hricko)

---

Být fanouškem Coldplay neznamená, že milujete vše, co kdy tahle kapela nahrála. Spíše to jen svědčí o skutečnosti, že někdy ve vašem životě nastala situace, kdy jste se naplno protnuli s některou z vývojových fází této britské čtveřice. Vzhledem k jejímu neustále se vyvíjejícímu zvuku a přístupu ke tvůrčímu procesu jako takovému se najde zřejmě jen hrstka těch, kteří by každé jednotlivé období přijímali se stejným nadšením. A přitom poslední nahrávka "Ghost Stories" si ho zaslouží snad u každé z frakcí různorodé základny příznivců. Tématicky se totiž přiblížila k nejzákladnějším otázkám mezilidských vztahů, o nichž se Coldplay daří promlouvat svébytně, poeticky, ale zároveň dostatečně pochopitelně a jednoznačně, aniž by se museli opírali o otřepaná textařská klišé. Krotké skladby uleví především všem nalomeným duším, kterým do života promluvila ztráta v některé ze svých mnoha podob. Konec z dálky idylického manželství Chrise Martina a Gwyneth Paltrow ostrovní kvartet přetavil v desítku jemných výpovědí, v nichž tentokrát nejvíce prostoru dostala pulsující elektronika a minimalistické kompozice. Kytarová sóla ustoupila do pozadí, aby se tak naplno odhalil frontmanův hlas a nevzrušivé melodie, které na první pohled nijak nevyčnívají, ale o to více emocí dokážou ve výsledku koncentrovat. Strašidelné příběhy nejsou deskou na pár poslechů. Bobtnají s každým dalším a ukazují, v čem je největší síla Chrise Martina a spol. - v obratném talentu vykřesat z osobních proher výborné skladby, kterým nechybí duše. Tu totiž tahle modrá placka s přebalem od české malířky Mily Fürstové jednoznačně nepostrádá. (Lukáš Boček)

---

40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1