Osmnáct hlasujících redaktorů musicserveru navrhlo celkem padesát sedm českých či slovenských alb a konečný žebříček dvaceti nejlepších nabízí řadu zajímavých výsledků. Pokud se do něj váš favorit za rok 2014 nevešel, budeme rádi, když se o něj podělíte v komentářích.

20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1

Aby se výběrovka umístila v přehledu toho nejlepšího, není zrovna standardní. Jenže "Magický hlas rebelky" není jen rutinním přehledem největších hitů. Písně doprovázejí stejnojmenný dokumentární film Olgy Sommerové, která se snažila co nejlépe zmapovat životní příběh jedné z našich nejlepších zpěvaček let šedesátých, a patří skutečně k tomu nejlepšímu, co kdy Marta Kubišová vydala. Zpěvačka dostala do vínku nezaměnitelný, osobitý hlas, který v dobách její největší slávy válcoval veškerou konkurenci. Jeho nedokonalost byla a je její pihou krásy na hlase. Kromě největších hitů její sólové kariéry ("Modlitba pro Martu", "Depeše", "Mamá") nahrávka obsahuje i spolupráci s Helenou Vondráčkovou v rozjuchané " Hej, pane Zajíci!" nebo píseň "Šlechtici" dnes už legendárního tria Golden Kids.

Album stojí za pozornost i díky dvěma novým duetům s Anetou Langerovou, které jsou střetem dvou generací. Hned první "Já chci být volná" z jejich společného muzikálu "Touha jménem Einodis" dokazuje, že tato rebelka bude mít jednou důstojnou nástupkyni. Obě zpěvačky mají obrovský dar předat posluchači silné emoce, z nichž mrazí. Druhý z duetů, který celý soundtrack uzavírá, symbolicky nese název "Život není pes" a dává posluchačům jasnou zprávu, že ač ke Kubišové nebyl život vždy milosrdný, dokáže ho stále brát s nadhledem sobě vlastním. (Martin Kocián)

---

Vladivojna La Chia konečně začala dělat pěknou hudbu, napadlo asi některé (mě), když poprvé uslyšeli titulní skladbu z posledního alba této ostravské multiumělkyně. A co víc, všechno se potvrdilo s následným vydáním celé desky. Takřka pryč jsou Vladivojniny ne zcela sympatické hlasové výluzy i aura umění pro umění, která ji roky obklopuje. Místo nich jsou tady příjemné a přístupné písničky a překvapivě povedený a vyvážený zvuk, který na předchozích deskách taky zrovna dvakrát nebýval pravidlem. Vyhecovaný soundtrack ke knížce, která nakonec vyjde až "někdy", funguje sám o sobě a je to tak dobře, protože ukazuje jeho autorku jako schopnou muzikantku, která se nebojí popu, byť k tomu nejsprostšímu, rádiovému, má (naštěstí!) pořád ještě daleko. Osm skladeb, které "Tajemství (s)prostěradel" nabízí, to je osm regulérních písniček, z nichž každá je úplně jiná, a přesto jsou si všechny podobné - podobné tématem, intimitou, niterností, erotikou a hlavně tou písničkovostí, což je moc fajn. (David Věžník)

---

Tyto "Prázdniny" sice začaly až se zahájením školního roku a jejich čas byl střádán po několik let, přesto se nevytratilo nadšení z jejich vzniku. Monika Midriaková a Petr Marek spojili síly a jako Monikino Kino postupně střádali náměty a útržky z filmových sekvencí a imaginace, které bloudily v myšlenkách Moniky. Petr coby hudební nadšenec a spojovatel odkazů z minulosti se současností (patrné hledání zaslechnutých vazeb Kraftwerk versus The xx atd.) vytvořil fantaskně zábavný soundtrack pro prázdninové dny, kdy se chcete bavit, ale vést i polemiku nad vážnými věcmi. Nechybí však ani kus naivity a rezonance melancholie. Výslednou formu hlídal Ondřej Ježek, jehož role na tomto projektu se zdá být neméně důležitá, společně s ústřední dvojicí. "Prázdniny" připomenou všechny možné etudy odehrávající se u moře, ale i na nezbedných běžkách - to vše předáno podmanivou formou a stylizovanou zvukovou čistotou. (Dan Hájek)

---

Loni Jana Kirschner v našem žebříčku bodovala s deskou "Moruša biela", letos se v první dvacítce nejlepších alb vyhřívá její černá sestřička. Tu slovenská zpěvačka opět vypiplala pod vedením britského producenta a zároveň svého životního partnera Eddieho Stevense a zase se pouští do hledání a objevování nových hudebních obzorů. Oproti loňské "Moruši" je ta letošní o něco méně lidová a více melancholická a snová, stále však platí, že své přednosti neodhalí hned na první poslech a k jejímu prožití je zapotřebí plná soustředěnost. Kirschner často upouští od zpívání slov a ve svých skladbách pracuje s různými zvuky, hlasy nebo nechává posluchače unášet táhnoucími se instrumentálními pasážemi. A s jejich délkou si hlavu neláme - dokáže natočit písničku o standardních čtyřech minutách, ale nebojí se vás vtahovat do atmosféry i dvakrát tak dlouho. Jana Kirschner už zkrátka dávno není ta dívenka, jejíž snadno přístupné písničky vyhrávaly z rádií. Dospěla v sebevědomou a svébytnou muzikantku, jejíž chuť experimentovat a poznávat nezná omezení. (Josef Martínek)

---

V zemích českých asi opravdu nenajdete skupinu, která by byla víc svá a při tom všem se dala současně i poslouchat. Dvojka Dva dlouhodobě patří k nejpřítulnějšímu materiálu pro tuzemské hudební publicisty - jsou veselí, hraví, vizuálně tak zvláštně (ne)obyčejní, ujetí a neuvěřitelně šikovní zároveň a v roce 2014 to znovu dokázali svou třetí řadovkou "Nipomo". Jste-li hardcore fanoušky dvojice, můžete si frčet ve srovnávání s předchozími dvěma alby a hledat sebemenší zvukové posuny a všechny vlivy uplynulých cest, ale je to zbytečné. Dva totiž patří do té muzikantské množiny, kterou poznáte do deseti sekund. Kombinují elektroniku, akustiku a ruchy všeho, co je kolem, úplně stejně jako dřív. Výsledkem je tak další z hudebních koláží, které jsou žánrově tak těžko zařaditelné, což nemají škatulkáři rádi, což však Dva předurčuje k tomu, abychom si jich opravdu vážili a ve výročních žebříčcích jim po vydání každého dalšího takového uměleckého díla automaticky rezervovali nějakou tu příčku. (David Věžník)

---

20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1