Před pár týdny jste vydala novou desku "Muna," k ní jste odjela turné. Jak jste se s náročným programem na konci roku jako spíše klidná povaha, navíc také jako matka roční dcerky, poprala?

Na turné jsem se těšila s jistou mírou nervozity. Neměla jsem trému z vystupování, spíše obavy z toho, jak to všechno zvládneme, takové extenzivní cestování s malým dítětem. Můj partner Mio s námi jel jako zvukař a moje mamka Jana nás doplnila na hlídání, ale beztak to bylo velice náročné. Veškeré obtíže ale moc pěkně vyvážila radost, kterou jsem pociťovala z koncertů a odezvy lidí. Náročný dvouměsíční podzimní program je teď ale vyvážen volnějším průběhem prosince a svátků. Vždy je to něco za něco a já si každý odpočinek užívám jen tehdy, když je odměnou za intenzivní práci.

Říkáte, že na koncerty s vámi kromě manžela a dcerky jezdila i vaše matka. Dá se tedy říci, že navzdory cestování jste se stále cítila jako doma?

Cestovali jsme speciálním autobusem, kde se spí, zatímco řidič přes noc jede. Autobus je vždy zaparkovaný před divadlem, kde vystupujeme, vždy k dispozici. Stává se místem pohodlí a bezpečí, tedy svým způsobem domovem. Taktový způsob cestování mi velice vyhovuje. Samozřejmě také pomohlo to, že jsem měla členy rodiny s sebou. I přesto jsem se ale velice těšila na svou postel (smích).

Album jste původně chtěla představit již před rokem, ale vzhledem k těhotenství jste jeho vydání odložila. Podepsalo se mateřství na finálním zvuku desky?

My jsme zvukovou a hudební podobu desky uzavřeli již před rokem a narozením naší dcerky. Hotová nahrávka pouze čekala na vhodnou příležitost k vydání. Je zajímavé, že jsem během těhotenství neměla vůbec potřebu psát. Jako by veškerá má kreativní energie byla mířena jedním směrem. Má dcera je, myslím, mým nejlepším výtvorem.

Texty na "Muna" se netají spirituálním nádechem a mnoha křesťanskými motivy. Myslela jste při přípravě písniček na náboženské ideály jako takové, nebo pro vás deska znamená spíš jistou formu vnitřního hledání, které má pravděpodobně v sobě zakořeněné každý jedinec?

Znamená pro mě spíše vnitřní hledání. To je podle mě v jádru každého náboženství, a tedy i křesťanství. Proto se na desce objevují motivy, které ke křesťanství odkazují. Já osobně se nehlásím k žádnému konkrétnímu náboženství, ale zároveň věřím v boha a křesťanství je mi blízké z kulturních důvodů. Jsem tedy spíše spirituálně založený člověk. Věřím, že prvotní zrnko při vzniku každého náboženství, ať je to křesťanství, buddhismus či islám, je autentické, čisté a ve své přirozenosti pravdivé. V rukou většiny lidí se však každý ideál mění v egoistický náhled na svět, pro který je typická potřeba stavět jedno proti druhému. Já v každém náboženství hledám toto zrnko, ze kterého čerpám, a zbytek nechávám být. Nechci náboženství nijak shazovat. Má veliký účel pro mnoho lidí, kteří v něm nacházejí cestu životem. Osobně občas ráda navštívím kostel a zapálím svíčku s modlitbou. Mnoho křesťanských tradic mám ráda. Neměla jsem žádný úmysl stvořit nábožensky laděnou desku, ale nijak mi nevadí, že jsou na ní přítomny i náboženské podtexty. Sama jsem dlouho hledala, v co vlastně věřím, a můj životní postoj je dnes zřejmě kombinací mnoha různých zvyků.

Stalo se vám, že vám někdo řekl, že je pro něj deska až moc nábožensky orientovaná? S tímto názorem jsem se totiž setkal a velmi mě překvapilo, že si někdo album takto vysvětluje.

Ano, stalo se mi, že mi někdo řekl, že mu vadí, když takto přímo zmiňuji boha v písních. Já jsem na to byla připravená, věděla jsem, že se najde určité procento lidí, které bude na desku reagovat tímto způsobem. Mně samotné dlouho trvalo, než jsem v sobě našla odvahu vůbec to slovo bůh používat v konverzaci s lidmi, rozhovorech či textech k mým písním. Měla jsem potřebu jej nahrazovat jinými slovy jako vyšší, vesmírná energie a podobně. Moje chápání tohoto slova je dnes ale jinde, než bylo před lety. Někteří lidé, kterým byla víra jakkoliv vnucována, asi budou takto reagovat a já jim to nezazlívám, jiným, kteří svou duchovní orientaci třeba stále ještě hledají, album naopak třeba pomůže. Desku nikomu nevnucuji, stejně jako nikomu nevnucuji své názory na svět. Svět je tím, čím věříme, že je, a mění se, jako se měníme my a naše představy o něm. Můj svět je jiný než váš svět. Proto nemá cenu nikoho o ničem přesvědčovat. Ani já nejsem ráda, když mě někdo přesvědčuje, ale dokážu ocenit jiné pohledy na svět.

Desku jste nahrávala na Islandu, kde jste našla rovnováhu a harmonii, které z té země vyzařují. V čem podle vás kouzlo Islandu, díky kterému tam řada muzikantů objevila svou múzu, vězí?

Důležitým faktorem je podle mě to, že je zde příroda ve velké míře netknutá. Jistě, jsou zde určitě zásahy, ale ve srovnání s většinou ostatních míst na světě, těch tzv. civilizovaných, je to zásah minimální. Myslím, že v dnešní době podceňujeme důležitost energie, kterou čerpáme z matky Země. Bereme ji, jako by to byla studna beze dna. Náš vztah s naší planetou je velice jednosměrný. Tolik toho bereme a tak málo dáváme. Nemáme respekt jeden ke druhému, k jiným živým tvorům ani k rostlinné říši. V místech, kde je stále udržován jakýsi respekt a lidé si tam jsou vědomí, že se jedná o symbiózu, ve které se musí udržet rovnováha, je to vždy cítit. Citlivější lidé tato místa navštěvují, aby načerpali sílu a energii, aby si odpočinuli, našli inspiraci a podobně. Zdá se mi to celkem jednoduché.

Některým lidem prý poslech desky připomíná vánoční atmosféru. Co vy a Vánoce? Dokážete si v dnešní době, kdy jsou Vánoce spíše svátkem obchodníků, užít jejich podstatu a prožít je v klidu?

Vánoce mám velice ráda. Jsou pro mě jedním z nejoblíbenějších období. Baví mě lidi obdarovávat pěknými dárky, ale nejvíce mě na Vánocích těší být s rodinou, jíst slavnostní jídlo, dívat se na filmy, hrát hry, scházet se s přáteli... Taky mám moc ráda vánoční ozdoby, které zimu hned rozveselí. Vlastně úplně nejraději mám ten čas těsně před Vánoci, tak jako mám z víkendu nejraději pátek. Baví mě to očekávání a těšení se. Mám velice ráda české vánoční tradice a stejně tak jsem si oblíbila ty islandské. Je pěkné, že lidem deska připomíná vánoční atmosféru. Nikdy dříve mě to nenapadlo, ale když teď nad tím přemýšlím, chápu proč.

Svůj rukopis jste na "Muna" víceméně nezměnila, ale o něco více jste experimentovala a deska je pestřejší než předchozí "Anar". Kam vás to táhne do budoucna? Toužíte ještě zkoušet jiné polohy, nebo máte nejraději, když můžete hrát písničky jen u klavíru?

Je docela možné, že časem vyzkouším jiné polohy, nejsem ale žádný experimentátor a stejně tak mě láká zůstat u polohy už známé. Má hudba se přirozeně vyvíjí zároveň se mnou a já ji málokdy analyzuji. Spíše důvěřuji tomu, co ze mě či skrz mě jde a snažím se to co nejlépe a nejdůvěrněji zachytit.

Na nahrávání alba se nakonec podílelo sedmadvacet hudebníků, to není málo. Kolik jste jich s sebou vzala na turné?

Na pódiu nás bylo celkem pět. Doplnil mě kytarista Rob Bochnik a perkusionistka a vokalistka Aida Shahghasemi, oba se podíleli na vzniku desky. Pak Joe Doyle, který je stejně jako Rob členem The Frames a The Swell Season, a nakonec zpěvačka Rosi Golan, která s námi objížděla USA i Evropu jako předskokanka se svým kytaristou Brandonem Watersem. Rosi se stala členkou naší kapely a i Brandon se k nám v závěrech koncertů přidal a ve dvou písních nás doplnil.

Po nějaké době jste zase koncertovala v naší zemi. Jsou zdejší vystoupení pro vás něčím specifická kromě toho, že v publiku vidíte známé tváře?

Jsou pro mě specifická tím, že jsem na důvěrně známé domácí půdě. Lidé ke mně mají bližší vztah, protože jsem Češka. To znamená, že i kritika je ostřejší, nejen chvála a podpora. Z mé zkušenosti jsou ale česká publika všeobecně velice příjemná, umí poslouchat a ocenit. Já v Česku hraji vždy velice ráda, cítím z lidí během představení i po něm moc pěknou energii, soudružnost. Jsme národ, pro který kultura a zejména hudba hodně znamená, a dokonce nás občas dokáže dát dohromady, to je jedna z našich velkých předností.

Vnímáte, že i když už tu dávno nežijete, čeští fanoušci jsou vám stále věrní? Album "Muna" se například v podstatě bez jakékoliv propagace dostalo do první dvacítky českého prodejního žebříčku.

Že se "Muna" dostala do první dvacítky, od vás teď slyším poprvé a mile mě to překvapuje. Vážím si toho a moc to pro mě znamená. Ale vnímám to tak, že i když už v Česku nežiji, lidé nezapomněli, alespoň ne všichni, a vždy mě přijdou podpořit, když se nabídne příležitost. Jedna z věcí, které mě těší nejvíc, je ta, že na koncerty chodí lidé všech věkových kategorií, od dětí až po prarodiče.

Jaký pocit jste si odnesla z americké části turné?

Velice dobrý. Odehráli jsme více než dvacet koncertů po USA. Hráli jsme v moc pěkných zaplněných prostorech, každý večer jsme měli bezvadné publikum a prodali jsme mnoho desek. Celé turné se obešlo bez větších komplikací. Jsem velice spokojená a z turné jsem odjížděla s pocitem, že jsme položili velice dobré a důležité základy, na kterých se dá v budoucnu stavět. Hraní v Americe není lehké pro nikoho, ani pro velké hvězdy, v tom vám nepomůže ani Oscar. Publikum zajímá především co předvedete na pódiu a ohodnotí vás podle sebe, ať jste slavní, nebo bezejmenní.

Hrajete na koncertech v upravené (sólové) verzi i oscarovou písničku "Falling Slowly", kterou jste se proslavili společně s Glenem Hansardem a získali za ni Oscara, nebo ji bez něj zásadně nezpíváte?

Ano, píseň "Falling Slowly" hrajeme bez výjimky při každém vystoupení. Necháváme si ji na konec a Glenův hlas nahrazuje Aida, v případě tohoto turné se v refrénech do trojhlasu přidávala i Rosi. Skladba má vždy krásný ohlas a lidé jsou rádi, že si ji mohou poslechnout. Asi všichni vždy tak trochu doufají, že zazní, a při prvních tónech se vždy ozve takové pěkně povzdechnutí. V Dublinu se k nám přidal i Glen, který do Irska zrovna dorazil z Francie, kde nahrával své druhé sólové album. Naše hudební setkání po několika letech se tak událo přímo na pódiu.

Jaký dnes máte vůbec k té skladbě vztah? Bylo vám tehdy devatenáct let, když vyšla, a za tu dobu se u vás jak v hudební, tak životní rovině dost stalo.

Mám k ní a vždy budu mít velice silný vztah. Stále ji hraji velice ráda a ještě se mi neomrzela. Je to podle mého názoru jedna z nejlepších písní, na kterých jsem kdy měla tu radost pracovat. Krása je v její jednoduchosti a emočním náboji.

Stává se vám ještě dnes, že vás lidé méně znalí vaší sólové tvorby pořád s Glenem spojují?

Ano, stává, ale nevadí mi to. Mnoho lidí se mě ptá, kdy se The Swell Season dají znovu dohromady, na což neznám odpověď, neboť sama do budoucna nevidím. Máme ale na začátek ledna naplánované dva koncerty v Jižní Koreji. Muzikál "Once" tam měl v listopadu premiéru, film byl extrémně úspěšný, stejně jako naše koncerty. Jedeme svým hraním tuto událost podpořit. Osobně se na to velice těším, zbývá se už jen začít znovu učit písně, které jsem již několik let nehrála.

Mohu se zeptat, kde nakonec Oscar za skladbu "Falling Slowly" skončil? Máte ho doma vystavený, nebo zůstal u Glena?

S Glenem jsme na předávání dostali každý jednoho. Tehdy si Glenova Oscara odvezla jeho maminka do Irska a můj odjel s rodiči do Česka. Tam byl několik let, ale protože byli rodiče nervózní z jeho vystavování a měli strach, že ho někdo přijde ukradnout, byl věčně zamčený ve skříni. Nedávno jsem si jej odvezla na Island, kde mi připomíná, že možné je i nemožné.

V rámci evropské části turné jste měla poměrně náročný program - vystupovala jste dvanáct večerů v řadě. Vyhovuje vám takto rychlý sled koncertů? Nemrzelo vás, že jste se v jednotlivých městech nestačila ani porozhlédnout?

Tento rychlý sled byl dán finančními důvody. Každý volný den stojí hodně peněz a výdajů máme na těchto šňůrách mnoho. Přijet se zahraničními hudebníky stojí jen na letenkách a jejich honorářích hodně peněz. Aby jsme to utáhli, zvolili jsme rychlejší tempo. To beztak pomáhá udržet věci v pěkném běhu, pokud je to v určité míře. Jedinec i celek se dostanou do určitého rytmu a energie dělá energii. Myslím, že to funguje velice dobře.

Turné k nové desce jste zakončili 19. listopadu v Reykjavíku. Máte ještě na letošek další plány, nebo si užijete klidný zbytek roku s rodinou?

Mé nejbližší plány co se cestování týče jsou zmiňované dva koncerty v Jižní Koreji. Pracovní náplň pro zbytek roku proto obstará hlavně nácvik a příprava na ně.