Už je to šest let, co Markéta Irglová a Glen Hansard přebírali Oscara za píseň "Falling Slowly" z nádherného snímku "Once". Památná myšlenka, že můžete dosáhnout všeho, o čem sníte, z jejího tehdejšího projevu zní i na aktuální sólovce "Muna", která je po "Anaru" druhou deskou, jež vznikla poté, co se cesty obou interpretů rozešly. Jediná česká držitelka prestižního ocenění se mezitím přestěhovala z New Yorku na Island a právě tam se svým partnerem a producentem Sturlou Miem Þórissonem nahrávala už dříve připravené skladby na album, jehož obal opět zdobí malba Nahid Hagigat.

Na novince je slyšet, jak Markéta Irglová hudebně a aranžérsky vyrostla. Primárním nástrojem pro ni stále zůstává její hlas v doprovodu klavíru. Ale nejenže na něj tentokrát hraje zajímavější a svébytnější kousky, pozitivní také je, že mimo klavíru tentokrát dostávají větší prostor i smyčce (překrásná "The Leading Bird"), islandské kostelní zvony, varhany (obojí "Points Of Creation"), akustická kytara nebo třeba rytmika, která ve válečně laděné "Time Immemorial" připomíná pochod vojáků. Klepání na banjo Pákistánce Shahzada Ismailyho, perský buben daf a hlas jeho majitelky a Markétiny spoluhráčky Aidy Shahghasemi zase nechává skladbu "Fortune Teller" načichnout exotickou vůní Blízkého východu.

Irglová, velká obdivovatelka formy dialogu v muzikálu "Jesus Christ Superstar", se svým hlasem navíc zkouší po pěti letech od společných děl s Glenem Hansardem experimentovat ve "Without A Map", kde jí sborový zpěv odpovídá na její nábožensky laděné otázky.

A právě náboženství a rozhovory s bohem jsou ve většině stopáže hlavním tématem. V interview pro časopis Full Moon se Irglová nechala slyšet, že se vždy snažila o to, aby i přes užité metafory zůstala ve svém sdělení dostatečně srozumitelná. Znát to bylo na "Anaru", slyšet je to i na "Muně". Jenže zatímco před třemi lety zpívala o lásce a do určité míry se vyrovnávala s minulostí, v současnosti je ve svých dialozích s bohem natolik otevřená a konkrétní, až je to vlastně na škodu.

Jestliže je totiž schopná vložit do "Without A Map" odříkávání otčenáše, v "Remember Who You Are" zpívat "Tvoje existence je to, s čím stojí i padá moje slovo / Protože jestli nejsi skutečný, jak mám vědět, co skutečné je? / Možná si to všechno jen představuju..." a třeba v "Mary" se boha ptát, jestli s ní je spokojený, a prosit ho, aby jí dovolil hrát si s dětmi nebo jít ven, dostává se tak na tenkou hranu, která už zavání fanatismem a na níž už se s ní každý není schopen ztotožnit.

Chtě nechtě ve vás tak poslech jejích debat s bohem vyvolá otázky, zda je tohle ještě druh textů, které si chcete v uších nechat znít častěji. Víc než kdy jindy je tak při hodnocení nutné brát do úvahy konkrétního posluchače a jeho vztah k víře, protože právě od jeho míry tolerance nebo naopak vášně pro náboženství se bude odvíjet vztah, který si k "Muně" vytvoří.

Ze stejného důvodu se tak pravděpodobně najdou lidé, kteří album odloží po pár posleších, stejně jako ti, kteří jej budou, ehm, vynášet do nebes. Recenzent se proto domnívá, že by vůči čtenářům i autorce bylo fér, aby také přiznal, na základě jakých názorů čerstvý počin hodnotí.

Jako člověk, který je s nábožensky orientovanou hudbou obeznámen a do kostela chodí z lásky k přítelkyni, která věří, ačkoliv sám zůstává ateistou, autor přiznává, že míra určité formy propagandy je na "Muně" na jeho vkus až příliš vysoká, řečí našeho velikonočního speciálu o nábožensky orientované hudbě jsou to 4 z 5. S texty se proto dokáže ztotožnit jen velmi zřídka a i přes aranžérskou vyzrálost zůstane spíše u "Anaru" nebo vynikajících společných desek s Glenem Hansardem.

Z tohoto důvodu také hodnocení míří o bod níž než v případě díla předchozího. Autor ale zároveň naprosto chápe, pokud právě velmi specifická výpověď Irglové bude pro člověka s duchovnější povahou přesně tím, na co dlouhá léta čekal.

Proto je tentokrát na čtenáři, aby se rozhodl, zda jsou silně náboženské texty na "Muně" tím, co od tvorby Markéty Irglové očekává, a zda jim hodlá věnovat svou pozornost. Pokud bude odpověď kladná, je to jen dobře, protože s poslechem zpěvaččiny druhé sólovky se určitě není za co stydět. Pokud si ale odpovíte záporně, taktéž to nevadí. Stačí totiž počkat pár let, než se se na svět dostane třetí díl čtyřpísmenkové trilogie, který by se, alespoň podle života, jaký dnes Irglová na Islandu vede, mohl věnovat její roli matky a tou dobou už možná i manželky. A to už by v jejím podání mohlo být zase o fous zajímavější.