Incubus nikdy nebyli áčková kapela. Na svých deskách ale vždy dokázali příjít alespoň s několika hity, které jim - převažující vatě navzdory - dokázaly udržet fanoušky alespoň do té doby, než vydali další nahrávku. Tvůrčí pauza od "If Not Now, When?" už ale trvá dlouhé čtyři roky a než se pánové v příštím roce dokopou ke comebacku a nové desce, máme tady další sólovku jejich frontmana.

No, sólovku. Ona je to vlastně úplně nová kapela. Nebo se tak alespoň oficiálně prezentuje. Boyd se na ní spojil s producentem Brendanem O'Brianem a své společné dílo zaštítili názvem Sons Of The Sea. Proč se rozhodli z alba, které je v podstatě jen následovníkem sólového debutu "The Wild Trapeze" z roku 2010, vytvořit úplně nový projekt, není úplně jasné, faktem ale je, že jako další sólovka opravdu zní, ať už si ji charismatický umělec pojmenuje jakkoliv.

A i když je na ní znát, že vychází hlavně proto, aby se na Incubus a jejich frontmana nezapomnělo, lze s potěšením konstatovat, že času s ní stráveného úplně litovat nebudete. Brandon Boyd se od částečně akustického, čistě pop-rockového pojetí zkusil posunout trošku jinam a obohatil svou hudbu několika novými aranžemi. Primárním lákadlem sice i nadále zůstává jeho nezaměnitelný vokál, který si s nikým jiným nespletete, kromě něj lze ale slyšet, že v posledních letech hraje v jeho přehrávači kromě alternativního rocku také country, folk či blues. Většina stopáže se nese ve středním tempu a tak podobně jako třeba u Kid Rocka budete mít spoustu času zkoumat, jaké že nástroje zpěvák využil tentokrát.

Už v první skladbě "Jet Black Crow" můžete zaregistrovat foukací harmoniku, klavír, náznaky gospelu a rytmiku jak od pozapomenutých Sublime. V "Come Together" jsou to osmdesátky evokující synťáky, v dřevní "Great Escape" jsou hlavní pomůckou syrově znějící bící, ve vkusné a nepodlézající baladě "Where All The Songs Comes From" zase uslyšíte perkuse i klavír. Hlavně tam ale úžasně rozkvete jeho hlas, což se ukáže i v následující naléhavé kráse jménem "Avalanche".

Textařsky ale Sons Of The Sea do kdovíjaké extraligy nepatří. Boyd a O'Brien si, až na závěrečný cover Leonarda Cohena, píšou slova sami, a i když se jim sem tam podaří nějaký pěkný obrat (viz "Time/Like an arrow in my chest/Sent across salty air/As a child I didn’t care/Now I bleed like the rest" v již zmíněné "Avalanche"), většinou jejich texty o životě a vzpouře proti všedním problémům nevybočí z rockového stadardu.

Příjemným protikladem ale je, že tentokrát jsou skladby natolik aranžérsky různorodé, že se vám nestane, že byste se v průběhu písniček stihli začít nudit. A co je ještě lepší, žádná z nich tam není navíc. Jen musíme fanoušky Incubus upozornit, že přímočarý rock známý z domovské formace a hity typu "Anna Molly" nebo "Megalomaniac" naopak neuslyší vůbec.

Sons Of The Sea nehrají nic, co byste už neslyšeli jinde a lépe, a asi jen stěží osloví někoho jiného než ty, co si tvorbu více jak dvacet let tvořícího Kaliforňana oblíbili už v minulosti. Je to ale velmi soudržná a kvalitativně vyvážená nahrávka, jejíž poslech sice nenadchne, ale zcela určitě nebude zbytečný ani poslední. Pokud se Brandon Boyd chystá pokračovat v podobném duchu i nadále, může návrat Incubus klidně ještě o pár let odložit.