Zatímco loňská živá deska "Piesne" (viz naše recenze) byla retrospektivou starších Hammelových písní inerpretovaných v tom nejjednodušším a nejčistějším akustickém podání, prvním studiovým počinem Pavla Hammela v novém miléniu, albem "Starí kamoši", je tu Hammel opět s plnohodnotnou kapelou a v jednom případě dokonce s elektronickým doprovodem. O tom ale později. Nejprve si porozprávějme o charakteru a hlavních myšlenkách alba.

Deska "Starí kamoši" je orámována dvěma příbuznými písněmi. Ta první, titulní uvolněná "Starí kamoši", je o předivu, co drží kamarádské svazky pohromadě dlouhá léta, o tichém přátelském souznění bez potřeby mobilů a obálek. Závěrečná "Hacienda na Machnáči" je nostalgickou vzpomínkou na jinošská léta, ale bez klamného sentimentu - Hammel nezpívá o "čase malin nezralých", ale potutelně se usmívá zpívaje, že "tam sa pilo, súložilo" a k tomu doprovodná muzika je záměrně tupě zábavová. Vůbec celé album není slepě idylické či jednobarevné - když láska, tak nádherná i krutá, vzpomínky sladké i hořké, přítomnost drsná, ale ne bezvýchodná.

Hudební doprovod, zajištěný špičkovými slovenskými muzikanty, tvoří harmonický celek s texty, jejichž autory jsou samá známá jména a sice Filan, Peteraj, Hevier. Z tohoto souladu podle mne trochu rušivě vybočuje skladba "Žiť je luxus" (byla uvedena jako novinka už na desce "Piesne") nahraná jednočlenným uskupením This Is Kevin. Je to sice chvályhodný Hammelův pokus o moderní zvuk, ale na tohle album se moc nehodí, vybočuje z kontextu. Jedním z mála nepřesvědčivých momentů desky "Starí kamoši" je dle mého soudu i předposlední skladba "Ten svet je v nás", jež překypuje přemírou patosu též díky dětskému sboru. V ostatních písních Hammel uplatňuje nevšední cit pro pěkně tvarovanou melodii, která mu umožňuje lehce a nenásilně zpívat texty. K nim ještě jednou - Hammelovi, myslím, více svědčí civilnější poloha, ale některé básnické obrazy v lyričtějších písních jsou vskutku nádherné.

Hammel je zkušený zpěvák s otevřenýma očima. Ačkoliv se nevyhýbá vzpomínkám na minulost, činí tak s nadhledem a vyrovnaně, jako v písni "Zvonkohra", kde zpívá "Dnes už viem, nevyhrám, no ani nepadnem". K oživení hybné písně "Mávam" si pozval Daru Rolins, není mu cizí ani vtipný sarkasmus ("Výpredaj"), otevřeně se vyjadřuje pro rasovou i sexuální toleranci ("Farebné vzťahy"). Je vidět, že i po téměř čtyřiceti letech na scéně má co říci a že ten svůj kumšt umí.