Někdo hudbu sleduje v televizi, někdo jí žije. A tak zatímco ve Státní opeře se udělovaly i letos velmi diskutabilní ceny popularity, ta skutečná kultura žila všude kolem. Pražské koncertní prostory si mezi sebou tentokrát konkurovaly více, než je obvyklé, a návštěvníci tak mohli vybírat: ve Foru Karlín si to rozparádila francouzská divoženka Zaz, v Meetfactory se na Rytmech Afriky sešli milovníci world music a třeba v Lucerna Music Baru pódium patřilo oceňovaným gospelovým vokalistům z Take 6. Zapomenout bychom neměli ani na Brno, kam zamířil jeden z králů jazzu, mistr Herbie Hancock. Pokud jste však chtěli sobotní večer strávit ve společnosti zuřivě řezajících riffů a dlouhých kytarových sól, volba byla jasná. Vyprodaný Futurum music bar totiž opanovali křesťanští rockeři Rival Sons.

O formaci z Long Beach v Kalifornii jste si na musicserveru mohli naposledy přečíst při příležitosti jejího koncertu na německém monstrfestivalu Rock Am Ring, na němž hrála v tentýž červnový den, kdy jí vyšla i aktuální deska "Great Western Valkyrie". A právě k ní se vázalo podzimní turné, které skupinu po zastávkách na strahovské Sedmičce a předskakování Eagles Of Death Metal už potřetí přivezlo do České republiky.

Rival Sons si svůj set na poměrně nízkém pódiu rozehráli už kolem osmé hodiny a jejich start byl velmi svižný: "You Want To", "Pressure And Time", "Electric Man", "Good Luck"... co píseň, to slušně odsýpající vzpomínka na sedmdesátkový hardrock střihnutý klasickým rockem a syrovým blues.

Teprve šest let fungující kapela navíc dbala i na správnou image - náramky, řetízky a prsteny ozdobený zpěvák Jay Buchanan se v saku a na kšandách zavěšených kalhotách za mikrofonem svíjel, a ať už do něj jemně šeptal nebo naplno řval, jeho intonace byla vzhledem k prostorám s omezeným přísunem kyslíku vynikající. Pozadu nezůstávala ani jeho kapela. A byli to právě kytarista Scott Holiday a bicman Michael Miley, kdo se zejména v druhé půlce vystoupení prali o diváckou pozornost. A tak zatímco si majitel pěstěného kníru dopřával velmi dlouhá sóla, díky nimž se ve finálním setlistu muselo škrtat, jeho rytmický kolega si během kytarových exhibic získával fanoušky vtipným rozesíláním z prstů poskládaných srdíček.

I to nakonec pomohlo jinak poměrně váznoucí interakci s publikem ze strany frontmana, který až na pár strohých "Thank you", uvedení překrásné balady "Where I've Been" a ze zadních řad stěží definovatelnému vyhrožování fanouškům u pódia, ať se zklidní, spíše mlčel a se zavřenýma očima se věnoval tamburíně a svému výkonu.

Spíše starší a pokročilé publikum přitom nijak zvlášť divoké nebylo. Až na pár roztleskání a sborové rozezpívání v závěru koncertu se po celou dobu jen zlehka pohupovalo, a že se výkon kapely líbí, dávalo najevo spíše hlasitým potleskem než nějakým křepčením. Ani ukázněnost návštěvníků ale nezabránila tomu, aby si jeden ze členů organizačního týmu nezačal hrát na pana Důležitého. Po celou dobu koncertu se tak davem procpával drobný vlasatý otrapa s baterkou a neúnavně svítil do očí každému, kdo byť jen na moment vytáhl fotoaparát nebo mobil. Abychom si rozuměli, fotit a natáčet se samozřejmě nemá, tím spíš, pokud jsou na stěnách klubu vyvěšeny papíry, že byste si místo toho radši měli užít show, ale jestliže si během celého večera vytáhlo svou krabičku z kapsy sotva dvacet lidí, kteří ji pak po pár cvaknutích zase schovali, mohl je ten strážce pořádku prostě nechat žít, nemyslíte?

Prudiči navzdory ale Rival Sons odehráli dobrý koncert. Průběžně rostoucímu českému publiku potvrdili, že staromilská láska k rock'n'rollu a muzikantské dovednosti jsou jejich hlavní devízou. A byť ještě stále musí zapracovat na tom, aby je náhodný posluchač na první poslech rozeznal od konkurence (např.: The Answer, Lonely The Brave, The Gaslight Anthem a mnozí další), dá se očekávat, že se k nám brzy zase podívají. Tentokrát už by to ale mohl být nějaký festival pod otevřeným nebem. Tam jim to přece jen sluší ještě o trošku více.