Zatímco předešlé album Trabandu "Neslýchané" stálo na příbězích či lidských osudech někoho jiného, a tedy pozorovacích a vypravěčských schopnostech Jardy Svobody, s "Vlnobeatem" je všechno jinak. Tady se Svoboda hodně obrací sám k sobě, ke svým pocitům. Vedle osobních milostných příběhů a ostatně i kladení důrazu na lásku jako nejdůležitější součást lidství ("Bez lásky nejsem nic" -"Trofeje", "Láska vítězí nad pravdou, lží a nenávistí" - "Rádiohit") tu je ventilovaná deziluze z doby, v níž žijeme. Z lidské společnosti jako takové. Těm, co chtějí, nabízí recepty na to, jak život spokojeně a bez zaprodání se čemukoliv (konzumu, systému) prožít.

Těch návodů pro naplněný život a oddělení důležitého od nepodstatného je na albu řada. Ať jde o upozornění na hrozby spolknutí člověka civilizačními nešvary a normalizaci lidské osobnosti ("Tak kousni do tý pracky / co nabízí ti prachy / výhodnou půjčku / podepiš krví / a kopni do tý bedny / co vymejvá ti mozek / dej pěstí mezi oči agresorovi / buď divokej / buď svobodnej / buď zlobivej / buď nepoužitelnej" - "Nepoužitelnej"). Ať je to připomínání nesmyslnosti konzumu ("Trápím se tím, co nemám / nenávidím to, co mám" - "Tenhleten den") nebo poukazování na způsob, jak se společnost elegantně naučila lidem zacpávat hubu ("Nemáme hlas, hlas, kterej nám patřil, do urny jsme hodili"). Svoboda svůj názor podává jasně, přímočaře a srozumitelně.

Nejde ale jen o kritiku a hledání negativ. Je tu i pozitivní pohled na svět, nalézání toho dobrého, toho důležitého. Desku zdobí odkaz na cosi vyššího nad námi, možná boha (nádherná skladba "Vidím tě" postavená na faktu, že "kde jsi ty, tam jsem taky já"), můžeme se zaposlouchat do písně o obecně pozitivním pohledu na svět ("Je to jenom úhel pohledu a pohled změnit dovedu" - "Úhel pohledu"). A to vše se daří podat bez patosu, čistě a naprosto přirozeně. Trabandu věříte každé slovo a nenuceně se zamýšlíte nad vlastním životem.

Po hudební stránce si hned na první poslech všimnete dvou důležitých věcí. Jednak jsou to hudební citace z lecčeho, co vás jen může napadnout, vtipně vpravené do písniček. Album je jimi protkané a tato hravost příjemně odlehčuje tíhu některých textů. Zároveň tímto způsobem kapela zcela ignoruje jakékoliv hudební škatulky. A pak je to pětistrunné banjo Radima Humla, které tu velmi výrazně nastavuje zvuk Trabandu v době jeho dvacátých narozenin.

Hudebně je "Vlnobeat" nesmírně osvěžující a zábavný. Při poslechu se těším, až se vynoří ti Stouni, Doors, Beatles, Francis Lai a další. Dětinsky se z těch okamžiků raduji. Užívám si je v tom jejich přirozeném propojení s trabandí poetikou. S trabandím soundem. Textově jsem nadšen z celkového poselství pro všechny, co občas nebo často pochybují. Přehodnocují priority. Zapomínají se. Nechávají se tu a tam strhnout nedůležitými návnadami toho, čemu se asi říká moderní společnost. Děkuju za všechno. Přesně takovou desku jsem už dlouho potřeboval.