Večer otevírali prozíravě zvolení Please The Trees, jeden z mála tahounů české scény, kterému lze bez okolků přiznat světový rozměr a jehož repertoár má skutečnou duši. Díky tomu PTT svádí k opakovaným návštěvám jejich vystoupení, aniž by se ohráli. Přispívá tomu i fakt, že trojice volí, zejména přes sezónu jaro/léto, pro své koncerty samá neotřelá prostředí. Často pod širým nebem, což jejím šamanským show dodává další, lehce temný rozměr. Tentokrát měli před sebou klubový koncert neřadového charakteru, který podle všeho Please The Trees přiměl jít až na dřeň.

Pleaska pro večer v Lucerně vybrali šperkovnici. Tracklist vybavili těmi nejvíc odpodlahovými hity jako "Hell On Earth" nebo "Not This Way". Frontman Václav Havelka se s tím, lidově řečeno, vůbec nes*al. Zefektovaný sound jeho Telecasteru a k tomu naloopovaný pořádný bordel dohromady zněly libohlučně. I když zkraje koncertu, než se podařilo vyhrát dílčí zápas s akustikou prostoru, hlučná stránka zbytečně převažovala a Václava bylo slyšet o něco méně, než by se slušelo. První hrací momenty to vypadalo, že Havelka koncert stráví zmítající se vkleče a s kytarou si bude víc hrát než hrát na ni, zatímco Sváča s Mírou Syrným do toho slušně řezali. Větší zklidnění ale nepřišlo ani později. Jako kdyby Please The Trees přeskočili pár minut a rovnou přešli ke svým oblíbeným gradačním prvkům. Jejich temně hippiesácký projev zdrsněl a byla to příjemná změna a velký kick. Na zahřátí před největším klasikem noise rocku bylo přesně tohle potřeba.

Hlasitost a vazby ale nebyly tím jediným pojítkem mezi oběma účinkujícími. Ve vzduchu visela jistá sdílená energie, která vyzařovala z pódia jak při Please The Trees, tak poté během vystoupení Thurstona. Srdcařství, absence image, slabost pro rozostřený zvuk a melodie, které sice mají daleko k písničkářství, ale přitom znějí zvláštně nepopovým způsobem zpěvně, byly tím zdrojem a prolínaly se napříč celým večerem.

Samotný Thurston Moore stanul na pódiu krátce po deváté hodině s aurou krále, který si na pompu nepotrpí, a chlapeckou vizáží, která se ani s přibývajícími léty nemění. Síla jeho osobnosti naplňovala celou Lucernu a pocítit ji musel každý odkojenec Sonic Youth. Propojení kytarového mozku nejslavnější noiseové kapely s jejím neuhasitelným odkazem je, mimo jiné i díky jeho novinkovému materiálu, tak úzké, jako by před vámi na stage stáli přímo Sonici. Akorát bez Kim Gordon a v trochu obměněné sestavě (součástí doprovodné kapely je bubeník Steve Shelley ze zmíněné legendární party).

Aktuální album "Best Day" by sneslo označení back to roots. Klidně mohlo být vydáno pod hlavičkou SY před dvaceti lety a nepocítili byste významnější rozdíl. Tedy kromě špinavějšího zvuku a větší živelnosti, která se nahrávkám Sonic Youth z období devadesátých let nedá díky přirozenému vývoji věcí upřít. Tím líp pro fanoušky, protože při střetu s akustičtěji a smyčcověji pojatou předchozí deskou "Demolished Thoughts" by si nemuseli tolik šušňat a podupávat nohou jako tentokrát.

O rychlou aklimatizaci uší na charakteristicky sonický zvuk se postaralo krátké intro zařazené na začátek setlistu, které následovala návykově monotónní "Forevermore". I nadále se bralo z "Nejlepšího Dne", který během koncertu z větší části zazněl celý. Nechyběla samozřejmě titulní skladba "Best Day", sekaná libovka "Germ Burns" nebo videoklipem nedávno doprovozená jednička alba "Speak To The Wild". Nejrajcovnějšími okamžiky byly pasáže přeřvané kytarami, kdy Thuston s druhým kytaristou Jamesem Sedwardsem téměř unisono hrabali do strun v takových frekvencích, jako by je chtěli rozžhavit doběla. Bez ohledu na to, zda byl v pořadí zrovna pěti nebo deseti a více minutový track, každý v sobě měl víc než jeden hlučný vrchol po chvílích klidu před bouřkou. Na ty se trpělivě a s napětím čekalo. Poměrně značné množství prostoru se dostávalo v klidnějších mezihrách právě Sedwardsovi. Ten je neváhal vyplnit delšími vyhrávkami, které, zasazeny do masivních noiseových stěn, dostaly nečekaně důrazného výrazu, nedá se však říct, že by vyčnívaly. Všechno bylo vyvážené tak akorát.

Během celého koncertu vládla neformální a nenucená atmosféra. Promlouval toliko Thurston, a to vyloženě sporadicky. Prostředí bylo i přesto nebývale přátelské, až rodinné. Ohlas publika Lucerna Music Baru zaznamenal oblíbený hero bujarý, omezil se však spořádaně pouze na vymezený čas mezi jednotlivými tracky a vyvolávání přídavku. Na fanoušcích bylo znát, že jsou mimořádně soustředění a vzhledem k tomu, kolik nostalgie zvuk rukopisu Thurstona Moorea vzbuzuje, dost pravděpodobně si většina v hlavě odvíjela své soukromé příběhy. Zatímco s jeho původní formací se už zřejmě budeme stýkat pouze z reprodukce, dokud bude Thurston Moore třímat v rukou kytaru, jejich odkaz nevymizí. Genialitu tvůrčího ducha nelze svázat rámcem žádné kapely, ani takového formátu, jakého jsou Sonic Youth. Díky bohu za to.