Podívat se na pražský koncert brooklynských romantiků nepřišly žádné velké davy. K rozšíření jejich řad bohužel nepřispěla ani supportující folková hvězdička Marika Hackman z Anglie. Soudě dle reakcí však byli The Antlers i přesto velice vítaným a dlouho očekávaným hostem. V hubenějším počtu sice ohlas nevyzněl tak mohutně jako jindy, o to snáze jej však bylo možné vyčíst z přítomných tvářích, ve kterých se již při úvodních skladbách zračilo čiré nadšení.

Úvod setlistu znamenal jeden velký kick. The Antlers během něho představili všechny své přednosti. Nádherné melodie, posazené do decentního elektronického aranžmá, vynášel do výšin souzvuk dvou trumpet a jiskrných kytarových motivů společně s precizně jemnou rytmikou bicích. Jako by do útrob Lucerny zavítalo něco božského. Až se nechtělo věřit, že tak velkolepou a pestrou hudební přehlídku má na svědomí pouze čtyřčlenná formace. Když se produkce dostávala do svých nejhlasitějších a nejmajestátnějších momentů, člověk měl tendenci pátrat, kde se skrývá zbytek muzikantů a doprovodný sbor. Marně by ale hledal. The Antlers si ve čtyřech bohatě vystačili.

Vyjma bubeníka si každý z členů kapely střihl na pódiu dvoj až trojroli. Hlavní vokalista Peter Silberman je zároveň kytaristou v jedné osobě a každý z trumpetistů, kromě vydatného příspěvku v rámci zpěvů, ovládá i synťáky spolu s dalšími doprovodnými nástroji. Pohled na to, jak Darby Cicii s hostujícím multiinstrumentalistou jednou rukou hrají na dechy a druhou se věnují klávesám, jeden po Silbermanově pravici, druhý po jeho levici, vizuálně připomínal elektronické show, jaké jsme zvyklí vídat třeba u Moderat, a působil jako příjemné osvěžení.

Další rozměr koncertu dodávala i dobře zvládnutá videoprojekce, složená převážně z abstraktně pojatých přírodních motivů jako láva, plástve, nebo buněčné struktury. Síla jejího výrazu naplno vyzněla zhruba ve druhé třetině, kdy pozadí pódia na chvíli zcela potemnělo v důsledku přerušení promítání.

Podstatnou část večera to vypadalo, že Lucerna Music Bar bude svědkem od začátku až do konce strhujícího koncertu, na kterém nenajdete nic, co by mu šlo vytknout. Pecka "Parenthless" strhla vnitřní rozervaností, popovější "I Don't Wont Love" nabídla emoce a působivou vokální exhibici (že by měl Peter indiánské předky?!), ještě něžněji působila subtilní "Kettering", se kterou jako by přicházela mrazivá vánice, ledy naopak tály při ódách "Palace" nebo "Hotel". Během jim podobných muselo plesat srdce nejenom všem závislákům na Sigur Rós.

V průběhu setlistu se však něco nenápadně začalo kazit. To, co nejdřív působilo pouze podprahově, se postupně zhmotňovalo v realitu. Jako by The Antlers ztráceli dech, což platilo zejména pro frontmana Petera. Šmrncovní, byť lehce teatrální hrátky s vysoko položeným hlasem a sebejisté falsety pomalu odcházely, back vokály takřka utichly, trumpetky se nehlásily o slovo tak často. Hymnické balady sklouzly do výrazu barových odrhovaček a zkrátka tak nějak celkově ubylo parády. Výrazné zmírnění tempa v kombinaci s únavou padající na hlavy publika vedlo nejen k ochladnutí atmosféry, ale i citelnému prořídnutí řad ještě daleko před samotným koncem. Těžko říct, co bylo na vině. Možná klukům chyběly síly, anebo jednoduše není zlato všechno, co se třpytí. The Antlers naživo zjevně mají své limity, nemění to však nic na tom, že dostáli své pověsti jednoho z nejambicióznějších projektů současnosti.