"Vím kam jít," zpívá Lenka Dusilová v písni "Tětiva". Slogan, který by klidně mohl být už řádku let jejím mottem. Lenka si už dlouho dělá muziku po svém tak, jak ji cítí, a to, že ví, že je na správné cestě, dokládají její desky. Najít mezi nimi špatnou by se vám nepodařilo. Na takové nemá Lenka čas. Ty nenahrává.

"V hodině smrti" je nesmírně pestrou deskou, a to hlavně po hudební stránce. Baromantika se ničím nesvazuje, vůbec neřeší škatulky. Nemá problém uspořádat výlet do současného popu (singlová "Takafei") nebo si dát další povedený duet s Justinem Lavashem, ryze písničkářskou "Mayday". Co písnička, to vlastní svět. Ale přitom vše dohromady drží při sobě a souzní. Funguje.

Jednotícími a spojovacími prvky tu jsou jednak celkové aranže, "V hodině smrti" je v tomto směru nebývale propracovaným albem, a pak texty. Hlavně texty. Přestože jde o slova od řady rozdílných osobností, až nezvykle dobře, umocněná hudbou, vytvářejí celistvý tvar. Výborně zapadají do tématu transformace, jež pojímají z mnoha stran.

Jsou to třeba slova Martina E. Kyšperského. Zpěvák Květů napsal pro Lenku už na předchozí desce texty k "Valerii" a "Ptákům". A právě Kyšperský má vzácný talent vcítit se do Lenčiných nálad a verbálně vytáhnout obrysy písniček, které jako by v nich byly schované už při jejich vzniku. Tady teď přispěl texty "Tětiva", "Ricardo" a "Takafei".

Ale pak jsou tu i zhudebněné verše. Výjimečná "Epitaph" od Ezry Pounda. Pár veršový, ale o to údernější text o čínských básnících Li Po a Fi I. S nádhernou gradací, emocemi protkanými výhřezy Lenčina hlasu, agónií, která přichází po slovech "A Li Po zemřel také opilý. Snažil se obejmout měsíc ve Žluté řece." V krásném kontrastu k hudbě Beaty Hlavenkové.

Pro duet s Davidem Kollerem si Patrick Karpentski vybral nejznámější text Tomáše Tajchnera. "Dokud není ve tvé duši, tak ti černá hrozně sluší" napsal Tajchner po rozchodu se svou přítelkyní. Baromantika ještě umocnila naléhavost toho sdělení. Anebo tu jsou ty typické, komplikované světy vystavené Danem Bártou. První vzájemná spolupráce těchto dvou silných muzikantských osobností. Věřme, že ne poslední.

Závěrečná, dvanáctá "Dvanáctá" vypráví o vymanění se ze stereotypu. Pomalém a plíživém zabijákovi kreativity. Stereotypu se ale na Lenky deskách jinak nedočkáte. Její nahrávky pořád nabízejí nové cesty, nové postupy. Odhalují nová tajemství. Pořád je co objevovat. Je radost, poslouchat desku, která se nesvlíkne hned na prvním rande. "V hodině smrti" si svá tajemství a náboj udrží možná i napořád.