Když se kolem roku 2006 prohnala hitparádami emo horečka, mnoha rodičům ze zálib jejich dětí přibyla na čele nejedna vráska. Mezi těmi hrstkami puberťáků, kterým se rodina příliš nevěnovala, a tak si leckteré texty nebo náznaky vyložili jinak, než byly zamýšleny, na čemž si pak nejen bulvární média pěkně smlsla, se ale trochu zapomínalo na kvality samotné hudby, která tuto vlnu způsobila. Těch kapel byla hromada a jedna byla lepší než druhá. Po opadnutí největšího boomu ale fanoušci tehdejších uskupení museli často útrpně sledovat, jak jejich oblíbenci ve strachu ze ztráty svých příznivců experimentují s čímkoliv, jen aby se v povědomí posluchačů udrželi.

My Chemical Romance i Thirty Seconds To Mars si vybrali stadiónové refrény, promíchávání dříve syrových riffů s elektronikou a svorně hlásali, že oni vlastně do žánru nikdy nepatřili, zatímco The Used, Taking Back Sunday nebo Dashboard Confessional zůstali víceméně věrní svému stylu, a tak se na ně se změnou chutí mainstreamového publika neprávem trochu pozapomnělo. Stranou od toho všeho pak stála skotská čtveřice Twin Atlantic, která po epizodce s minialbem "Vivarium" svůj brilantní vstup do rockového světa s názvem "Free" vydala až dlouho poté, v roce 2011. A nyní, o tři roky později, na něj navazuje třetí sbírkou "Great Divide".

Ta se, podobně jako předchozí, ehm, zářez, nese ve znamení emočně vypjatých vokálů, dynamických změn temp a náběhů do vřeštících, místy až mečících refrénů a zúročuje tak triky posbírané při okukování koncertů Blink-182, The Gaslight Anthem, Biffy Clyro,The All-American Rejects a dalších, kterým formace dříve předskakovala.

Dělat si ale obrázek jen podle přímočaře hitového singlu "Heart And Soul" by bylo ošidné. Mládí oslavující kousek je totiž daleko blíže partám jako Simple Plan nebo All Time Low a je to zejména jeho zásluha, že se v prvním týdnu po vydání "Great Divide" vyšplhalo až na šestou příčku britského albového žebříčku. Zbytek stopáže je však podstatně tvrdší, alternativně rockovější, vynalézavější a... ano, emočnější.

Výborným příkladem budiž třeba povedená "Fall Into The Party", stadionová "Why Won't We Change?", melodická rozbuška "Actions That Echo", dunivá "I Am An Animal" s těžko identifikovatelným šramlem na konci nebo zdánlivě prostá, přesto efektní "Hold On". Bohužel, přes jejich nesporné kvality z nich ale není cítit ta bezbřehá, stříkající energie a zápal, který skvělé skladby pozvedne na skladby geniální. Takové, jaké byly na špinavější, vášnivější a desítkové "Free".

Slabou stránkou čerstvé sbírky jsou balady, jakými jsou tuctová "Be A Kid", méně výraznější chvilky Yellowcard připomínající "Rest In Pieces" či smyčci doprovázená "Oceans", jež se kvůli své monotónní stavbě táhne jako nudle, a také texty, které jsou spíše jen jakýmisi kraťoučkými epizodkami a výkřiky plnými klišé o tom, jak "máme žít tady a teď", "nevzdávat se", "nestydět se za to, že jsme snílci" a podobné, ukazováčkem před obličejem mávající deklamace. Jestli je vám ale kolem dvaceti (ideálně ještě méně), jistě podobnými motivačními, vzpurnými i obviňovacími výkřiky nepohrdnete.

Jestli jste ale krapet starší a emo horečka vás tehdy zasáhla naplno, Twin Atlantic předvádějí spanilou jízdu plnou nostalgie, ale i nosných nápadů, které vám spolu s rovněž povedenou poslední řadovkou Taking Back Sunday připomenou, že to dobré emo, byť už dávno bez make-upů, žiletek a naříkajících rodičů, pořád ještě žije.