Joss Stone si řekla, že v rámci svého turné "Total World Tour" projede maximum možných zemí, a to včetně těch, kam normálně hudebníci nejezdí a kde se třeba ani koncerty běžně nepořádají, což je případ některých afrických států. I díky tomu ji tedy přesun koncertu z Velkého sálu Lucerny do Lucerna Music Baru nemohl v žádném případě rozhodit a jen tak po úvodní "The Chokin' Kind" prohodila, že si tu uděláme takovou párty a jak řekla, tak i bylo. Prostě jedna velká párty.

A když soulová párty, tak i pořádně sexy. Nejenže je to setsakra krásná ženská, ještě k tomu na pódium nakráčela v černých šatech na zádech s výstřihem, který končil až opravdu velmi těsně nad zadečkem. Díky tomu měli pánové zážitek ještě o něco silnější než dámy. Přesto to nebylo zdaleka jediné, čím publikum uchvátila. Tím hlavním byla pochopitelně muzika a ona sama jako zpěvačka. Během chvilky bylo zapomenuto i to, že v dosti dusném prostředí na ni od osmi hodin již zcela plný a připravený Music Bar čekal další půlhodinu. Byl to totiž opravdu jediný vroubek na celém koncertu a svým způsobem i pochopitelný, když klub obvykle v osm teprve otevírá dveře.

Po "The Chokin' Kind" přišly na řadu v rychlém sledu vypůjčené "Stoned Of My Mind" a "Teardrops" i stále její největší hity "You Had Me" a "Super Duper Love". Touto čtveřicí rozžhavila lidi v sále do běla podobně, jak tomu bývá při koncertech Maceo Parkera nebo Candy Dulfer. Koneckonců její koncertní pojetí soulu už s funky a groove blízce koketuje. Atmosféra byla v tu chvíli natolik skvělá, že i novinku z připravovaného alba fanoušci přijali stejně, jako by už byla velkým hitem.

Je až neskutečné, kde se to vše v téhle drobné krásce z Doveru bere. Ta horkokrevná energie, úžasný hlas, neskutečný drajv, soulový feeling nebo naprostá samozřejmost a lehkost ve všem, co zpívá, ať už to jsou její vlastní písničky, které pěkně rovnoměrně vybrala ze všech svých alb, nebo předělávky klasických The Chi-Lites či Womack & Womack. Co je ale naprosto zásadní - naživo všechny písničky do jedné stouply o tři dimenze. Ani náhodou nechci tvrdit, že by její desky byly špatné nebo nudné, ale ve středu večer to bylo prostě naprosto o něčem jiném. Najednou stojí před vámi a vy si uvědomujete, že hltáte každý její tón, každou písničku a vůbec se nedivíte, že si s ní chtěl zazpívat i sám Mick Jagger. Už kdysi, když jsem viděl nějaká její živá vystoupení, jsem pochopil, že její síla je ukrytá v živém vystupování a zde se mi to nejen potvrdilo, ale především několikrát znásobilo. Apropos - vždy jsem se smál srovnávání s Norah Jones a směju se tomu stále. Nyní jsem měl tu čest vidět naživo obě, a tak můžu s klidem prohlásit, že každá je tak diametrálně odlišná, že jakékoli srovnání je jednoduše nesmysl. Jediné, co mají společné, je to, že naživo jsou obě famózní.

Jen těžko se popisuje její výborná kapela, kterou si velmi nenásilně sama dirigovala. Jednak proto, že středobodem celého koncertu byla ona sama a bylo velmi obtížné přesunout pozornost někam jinam, a pak také dokonale plnila svůj úkol - doprovázet. Jen v určitých chvilkách se někdo z muzikantů výrazněji proti ní prosadil, ať už to byl saxofonista Jeffrey T. Watkins v samotném závěru nebo kytarista AJ v "Landlord", jenž Joss doprovázel sám na akustiku. O tom, jak výborně je band se zpěvačkou vzájemně sehraný, vypovídá i skutečnost, že setlist, který měli připravený dopředu, doznal značných změn, aniž by si někdo všiml nějakých významnějších domluv.

Zpočátku jsem byl trošku zklamaný, že se koncert přesunul z většího do menšího, a chtěl jsem psát něco ve smyslu pěkného hudebního ignorantství, nicméně nyní toho rozhodně nelituji. Jak často se vám podaří vidět takovou hvězdu, jakou Joss Stone je, v takto intimním prostředí? Skoro bych řekl, že výjimečně a napadlo mě, jak neskutečně by mi záviděl nějaký Angličan nebo Němec. O to víc jsem mohl ocenit její bezprostřednost a uvolněnost, s jakou si vyprávěla s publikem. Vyznívalo to téměř domácky, obzvlášť když přitom z hrníčku usrkávala svůj typický čaj.

Komunikace mimochodem nebyla vůbec žádný problém. Do Music Baru totiž zavítalo hodně kosmopolitní publikum. Vedle češtiny byla hojně slyšet němčina, angličtina, ruština nebo španělština, a tak jí publikum nejen doslova viselo na rtech, ale občas si s ní i zazpívalo. Nejlépe mu to šlo v závěrečné "Fell In Love With A Boy" a v přídavku "Right To Be Wrong". Díky tomu všemu a sevření, které muzikantům Lucerna Music Bar muzikantům nabízí, byla atmosféra koncertu doslova elektrizující, nabitá oboustrannou energií a stejně jako fanoušci neradi pouštěli Joss Stone z pódia, snad i samotná zpěvačka byla nad míru spokojená, čemuž koneckonců odpovídaly i spontánní výtrysky nadšení během celého vystoupení, jaké normálně u interpretů nevídáte.

Kdo zvažoval, zda jít na koncert Joss Stone, či ne a zvolil druhou možnost, může se teď mlátit do hlavy. Když jsem v půl jedenácté opouštěl Palác Lucerna, měl jsem jasno ve dvou věcech: Jednak si od téhle dámy jen těžko udržíte odstup a pak také mohu říci, že to byl jeden z nejlepších koncertů, které jsem měl možnost vidět. A tento pocit přetrvává až doteď. A tak Super Duper Joss Stone kdykoli znovu.