Pozornost drtivé většiny hudbymilovných fandů je nyní upřena do Ostravy, kde je v plném proudu další ročník festivalu Colours. Že by ale tím pádem bylo ve zbytku země kulturně mrtvo, to rozhodně ne. Kamil Střihavka se rozhodl po letech strávených na pódiích s rockovou kapelou malinko zklidnit. Jak sám řekl, chce ukázat, že umí svůj hlas dostat i do jiných poloh než jen do těch emočně vypjatých, vykřičených, s naběhlou žílou na krku.

Tomu uzpůsobil složení formace Leaders!, kterou rozšířil o perkusionistku Markétu Podhajskou, steelkytaristu Davida Babku a hráče na saxofon a flétny Ondřeje Klímka. Krátce po půl deváté večerní za neustálé asistence bouřkových mraků se rozezněly první tóny intra a postupně přicházející muzikanti připravili živnou půdu pro hlavní hvězdu večera.

Ta svůj set otevřela stejnojmenným hitem ze svého prvního sólového alba "Woo-Doo!" a hlavně na začátku si opravdu užívala přerod z rockově uřvaného zpěváka v jazzujícího i swingujícího barda, v poklidu usazeného na barovou stoličku. Střihavka začal svůj hlas ukazovat v jiných odstínech, s jinými feelingy. Po několika prvních písních jsem začínal mít obavy, aby publikum, které viditelně trpělo neznalostí Střihavkova repertoáru a přišlo hlavně proto, aby mohlo říct byli jsme na tom Střihavkovi, neusnulo, nota bene když se z nebe znovu začaly spouštět kapky deště a díky koncertu uzpůsobenému na sezení a rozevřeným deštníkům nebylo na pódiu vidět zhola nic. Zpěvák si ale diváky získal na svou stranu zejména tím, že prohlásil: "Pokud začne hodně pršet, přeběhněte támhle vedle do těch krytých prostor, normálně vezmeme ty akustiky a koncert dohrajeme tam".

Naštěstí déšť ustal, kapela se rozjela a diváci s ní. Koncert dostal správný drajv velmi procítěnou verzí Pavlíčkovy písně "Možná jsme takhle umřeli", kterou otextoval Tomáš Roreček. Zhruba v polovině setu dostal hlavní slovo klavírista Štěpán Eliáš a zavedl diváky do svých hudebních snů. Z nich se pak vynořila další perla, která se pro tento večer celkem hodila - "Když se snáší déšť" už zpíval Střihavka naplno i se všemi výškami, jak jsou fanoušci zvyklí ze studiové nahrávky a byl to jednoznačně další z vrcholů vystoupení. Nic mu neubrala ani prodloužená koncertní stopáž. Petr Henych je totiž výtečný kytarista a svým uměním nenechal přihlížející chvíli vydechnout.

Hned poté se zpěvák odhodlal k další chuťovce. Celý hudební život je spojován s postavou Ježíše Krista díky svému účinkování v muzikálu "Jesus Christ Superstar". Vždy ale snil zazpívat si i roli Jidáše. V divadle mu nevyhověli, tak využil prostor svého aktuálního turné k famózní interpretaci songu "Jak ze sna procitám". Na kytaru mu tentokrát vypomohl mimo Henycha i bubeník Lukáš Pavlík, který dokázal, že si s tímto nástrojem poradí stejně hravě jako se škopky.

Dalším velice milým překvapením byla i verze "Stairway To Heaven". Žádná z minulých ani aktuálních Střihavkových sestav si na tento těžký zeppelínovský kousek netroufala, až toto složení zkušených a velmi šikovných lidí. Skladbě absolutně nic nechybělo, vícehlasé flétnové vyhrávky a také sólo Davida Babky na steel kytaru byli absolutně v pořádku a hudební fajnšmekři mohli jen pomlaskávat.

Pak už došlo jen na hity, které ke Střihavkovi budou patřit navždycky. "Kovboj z Teplic", "Černá růže" v reggae rytmu, "Holka čapni draka" a závěrečná "Země vzdálená" za už dávno vyjasněné oblohy byly krásným vyvrcholením bezmála dvouhodinového programu, kterému nechyběl ani přídavek v podobě upravené "I Don´t Know".

Střihavka už na začátku přivítal všechny, kdo dali v dnešní době přednost živé hudební produkci před blikajícími televizními obrazovkami. Přesně jak uvedl v nedávném rozhovoru, donutil lidi poslouchat, zastavit se, zklidnit a vychutnat si umění muzikantů a hlavně jeho samotného. Předvedl totiž další intonačně bezchybný, barvitý a emocemi plný výkon. Znovu dokázal, že lepší rockový zpěvák u nás není a zřejmě ještě nějakou dobu nebude. Díky němu i nádhernému prostředí, ve kterém se vystoupení odehrálo, se návštěvník vrátil domů nabitý a v o hodně lepší náladě.