Během vystoupení Low Roar jsem hledal aspoň jednou stopu originality nebo nějakou nápovědu, že se trio snaží dosáhnout nadprůměrné úrovně. Vypadá to však, že se formace cítí pohodlně v druhé třídě. Určitě platí, že ne každý interpret musí bodovat v žebříčcích a vyprodávat stadiony: já taky mezi oblíbenými skupinami mám několik těch průměrných, ale přesto jsou pro mě osobně sympatické. Hodina s Low Roar mě však nechala úplně chladným a v závěru prostě ospalým, měl jsem vlastně pocit, že poslouchám jednu a tu samou skladbu. Každý krátký vstup bubeníka byl prospěšně osvěžující, bohužel větší prostor pro sebe nedostal. Dominantní byl vokál, který občas připomínal iritující verzi Robina Pecknolda z Fleet Foxes.

Slow Magic psali překvapivě úplně jinou historku, tedy hlavně ve srovnání se studiovými nahrávkami. Chillwave, který zažil obrovskou a opravdovou explozi na sklonku let 2009/2010, je v době kontinuálních prudkých změn už vlastně žánrem docela retro. Album "▲" má nejvíc hipsterský titul, ale do velikánů jako Toro Y Moi nebo Washed Out mu chybí hodně. Deska je už ale dva roky stará, objevují se jen další nové singly, které dávají šance předpokládat, že za maskou schovaný Slow Magic je schopen, stejně jako Baths, utéct ze žánrové škatulky chillwave'u vlastním směrem.

Skutečně: Slow Magic žije už dávno ve vlastním neonovém vesmíru. Klíčem k pochopení výjimečností jeho zvuku jsou ale výhradně živá vystoupení. Ano, je to známá a samozřejmá pravda, že hudba živě se liší od té studiové, vypilované, ale Slow Magic je drastický případ, na opačném konci vesmíru. Plážový chillwave se vytrácí, potlačuje jej kmenový rytmus živých bubnů. Říká se, že šamanská a barevná psychedelie se plazivě blíží k Animal Collective. Není to, díkybohu, zcela pravdivé tvrzení. Baltimorský kolektiv je jen příležitostně poslouchatelný, zatímco Slow Magic nemá zájem o sonické experimenty, ale o opravdovou zábavu.

Zpoza masky nedobíhalo ani jedno slovo, ale bylo slyšet, vidět a cítit, že si hudebník koncert úžasně užívá a šikovně umí vlastní nadšení sdílet s publikem. Tajemný Američan tančí, kontroluje elektronické pozadí, přidává samply, skládá ruce ve tvaru srdce, ale především vášnivě bubnuje. Nepředvádí nijak komplikovaný výkon, zato ale technicky perfektní a velmi emotivní. Myslím, že Slow Magic by klidně mohl udržet pozornost jenom bicí soustavou a svou kouzelnou, barevně blikající maskou. Osobně ho po koncertě budu považovat spíš za bubeníka než za elektronického producenta.

Přestože používá vesměs jednoduché hudební prostředky, netváří se uměle a jednoduše baví, zároveň nabízí výjimečný pocit participace. Jejím vrcholem bylo samozřejmě pouštění se do publika a bubnování uprostřed upoceného a nadšeného davu. Po tomto vystoupení se určitě nejenom u nás rozrostou řady fanoušků, kteří budou netrpělivě čekat na nové album a současně doufat, že Slow Magic zvládne konečně přeložit svůj koncertní jazyk i do studiové podoby. Držíme palce, však i bez masky je to velmi sympaticky chlapík.