Fall Out Boy byli pro autora těchto řádků jedním z nejpádnějších důvodů, proč se na Rock am Ring vypravit a proto se třetí den (na rozdíl od toho prvního a druhého) nesl převážně v postupném přibližování se do prvních řad u hlavní stage. Z toho důvodu se tak nedostalo na vystoupení Karnivool, Kverletak, Opeth nebo Heaven Shall Burn, kterým patřila nedaleká Alternastage. I tak ale bylo na co koukat.

Ještě před nimi ale odpálili svou dynamickou show nu-metalisté z Powerman 5000. Nepříliš známou americkou formaci, která nemá daleko třeba k Papa Roach, viděli našinci před pár dny na Aerodromu a pokud vše proběhlo podle plánu, tak jistě potvrdí, že ukázky z ještě horké novinky "Builders Of The Future" fungují naživo ještě lépe než z desky. A mimochodem, víte, že frontman Spider One je mladším bratrem Roba Zombieho?

Ani Walking Papers nepatří mezi nejprofláklejší jména. Jakmile ale začnou padat jména jejich členů, leckdo už zbystří. Posuďte sami: Duff McKagan (Guns N' Roses), Barret Martin (Screaming Trees), Jeff Angel a Benjamin Anderson (oba The Missionary Possion). Slušná sestava, co říkáte? Jen je škoda, že ačkoliv letošní eponymní debut patří k milým překvapením, v živém provedení pánům schází trochu více entuziasmu a zapamatovatelných okamžiků, díky kterým by jejich vystoupení nezapadlo v moři silnějších vjemů, jenž Rock am Ring přináší.

Jedním takovým byla americká skupina The Pretty Reckless. Na rozdíl od parádního koncertu v Berlíně ale bohužel v negativním smyslu. Vůbec poprvé (a také naposledy) se na Rock am Ringu totiž nabízela otázka, zda zvukař obstál a vytáhl hlasitost kvílející kytary omylem anebo záměrně. Ze hry Bena Phillipse totiž doslova bolely uši.

Navíc, co si budeme povídat, na tohle alternativně rockové kvarteto se beztak chodí jen kvůli blonďaté zpívající herečce Taylor Momsen ("Superdrbna"), která díky smyslné práci se svými svůdnými křivkami zaměstnává přítomným pánům úplně jiné části těla než jen uši. Ani v tomto směru ale publikum nemohlo být úplně spokojeno, protože většina Momsenina těla zůstala skryta pod dlouhým černým topem a velkými brýlemi. Snad to (jednou třeba i u nás) bude v budoucnu lepší, tahle čtveřice totiž patří k těm, které se dlouhodobě na facebooku Rock For People zmiňují mezi přáními fanoušků nejčastěji a to naši promotéři přece nemohou nechat jen tak.

Kdyby se uděloval titul "Snaživec festivalu", nemohl by ho dostat nikdo jiný než Ricky Wilson z Kaiser Chiefs. Frontman skupiny z Leedsu si nedávno získal respekt kontroverzním přiznáním, že šel koučovat do britského Hlasu jen proto, aby se novinka "Education, Education, Education & War" lépe prodávala. A evidentně tím nezískal jen patřičné mediální promo, ale naučil se i spolupracovat s kamerou. Jak jinak si totiž vysvětlit, že zatímco ostatní interpreti si nahrávacích zařízení nevšímali, on jí šel přímo na ruku a i diváci v zadních řadách si tak mohli na projekcích prohlédnout jeho obličej a různé psí kusy pěkně zblízka. A že Wilson opravdu vyváděl.

Hity jako "Ruby", "Never Miss A Beat" nebo "Oh My God" zpíval jednou z vysoké konstrukce, kam během svých eskapád vylezl, jindy je křičel fanouškům v prvních řadách přímo do obličeje. Vůbec největší úspěch ale měl, když desetitisíce fanoušků donutil k mohutné mexické vlně přebíháním z jedné strany širokého pódia na druhou. Ryk, který díky tomu nastal, bral dech a tak nebylo divu, že si sprintující rozcvičku v mezihrách ještě nesčetněkrát zopakoval. Když se po doběhnutí pokoušel ze svých plic dostat refrény, nezbylo mu, než s výmluvným gestem vyčerpaně rezignovat a nechat to na fanoušcích. Mnozí z nich se už v tu dobu váleli smíchy. Nezapomenutelný koncert.

Podobně nezapomenutelný byl i podvečer s Alligatoah. Neznáte? Buďte rádi. Pokud byste si podle názvu odvodili, že by mohlo jít o jednu z dlouhé řady severských metalových kapel, byli byste vedle. Pod pseudonymem Aligatoah se totiž skrývá bizarní německý rapper Lukas Strobel, který se svým číšníkem rapuje a zpívá do předpřipravených hudebních základů, které jedou z playbacku. A aby toho nebylo málo, jeho pódium zdobí kromě blikajících schodů také čtyři slavné obrazy, na kterých tváře Mona Lisy nebo Jana Pavla II. vystřídala ta jeho. Kromě nich využívá při vystoupení i převlékací kabinku a imitaci velkého hrnce na sporáku, do kterého v průběhu show hází, co mu přijde pod ruku. Pro Němce pověstné svým absurdním smyslem pro humor je to jeden z vrcholů dne, našinec pamatující Novácké estrády odpočítává minuty a trpí.

Už v 19:30 totiž na témže pódiu startovali znovuobnovení Fall Out Boy. Ti vydali loni skvělou comebackovou desku "Save Rock And Roll" a ač jsou na ní hity, které se od předchozí tvorby skupiny dost odlišují, se staršími peckami si sedly skvěle. Už začátek s explodující bombou "The Phoenix" dal tušit, že tenhle návrat stál za to. A když se k němu pak přidaly bravurně předvedené perličky jako "Thriller", "I Slept With Someone In Fall Out Boy And All I Got Was This Stupid Song Written About Me" nebo Jacksonova "Beat It", bylo jasné, že z téhle show plné plamenů, jisker a nafukovacích balonů nebude nikdo odcházet zklamaný.

Hecující hezoun Pete Wentz se tradičně držel proslovů mezi písněmi, rošťácky vyplazoval jazyk na všechny kolem a po pódiu lítal sem a tam jako králíček z reklamy na baterky. Zmínit musíme i vynikajícího Andy Hurleyho, který za bicími odváděl vskutku fantastickou práci.

Co ale bylo vůbec nejlepší byl fakt, že hlas Patricka Stumpa, který býval v minulosti podstatným důvodem k tomu, se FOB naživo vyhýbat, se od dřívějška podstatně zlepšil. Problémy s udýcháním některých svižnějších písní a chybějící rocková razance, které byly dobře vidět třeba na DVD "Live In Phoenix" jsou tak snad už jednou provždy minulostí. A co víc, takto kořeněné hity jako "Sugar, We're Going Down", "A Little Less Sixteen Candles, A Little More 'Touch Me'" nebo "Thnks Fr Th Mmrs" tak konečně získaly pořádný odpich a vzácná hodinka, kterou punk-rockové kvarteto z pouhých šesti evropských zastávek (včetně dvojčete Rock Im Park v Norimberku) Nürburgringu věnovalo, byla o to cennější.

O to víc zamrzí, že mezi všemi těmi circle pity a nezanedbatelným počtem crowdsurferů, kterým se plnily dlouholeté sny, se v prvních řadách našlo i nemalé množství těch, které třetí nejlepší koncert festivalu nezajímal. Čekali totiž na svou modlu - pětadvacet let na scéně slavící čtveřici Die Fantastischen Vier, kterou si alespoň podle dostatečně odrazujícího úvodu koncertu mohou neznalí představit jako německou variaci Wu-Tang Clanu, jen o mnoho horšího. Proč odrazujícího? Tato Němci až posvátně uctívaná stadiónová legenda totiž začala koncert před totálně naplněnými zónami hiphopovou předělávkou hitu AC/DC, až na to, že úderně skandované "Thunder" překřtila na egoistické "Fanta", což je odkaz na její skromně znějící název. Němčinou lépe vládnoucí fanoušci by možná byli schopni docenit jejich texty, hudebně ale absolutně není o co stát a vedle Die Toten Hosen nebo Sportfreunde Stiller jde tak jen o další potvrzení toho, že německá hudba je až na výjimky typu Rammstein nebo Beatsteaks pro většinu Čechů nestravitelná.

Ani Rob Zombie zřejmě nemá v Čechách úplně na růžích ustláno, alespoň pokud tak lze soudit už ze zmíněného Aerodromu, na který prý nepřišlo tolik lidí, kolik bychom vzhledem k velmi dobrému obsazení očekávali. Na Rock am Ringu se mu ale pod Alternastagí sešly široké řady přihlížejících a určitě mezi nimi nebyli jen ti, kteří utekli od "Fantastické čtyřky", ale i spousta opravdových fandů, pro které Rob Zombie není jen interpretem matrixovské "Draguly", ale znají i jeho filmy jako "Dům tisíce mrtvol" nebo třeba i poslední, velmi povedenou nahrávku "Venomous Rat Regeneration Vendor". Jinak by totiž tenhle kouzelný vousatý "dědeček" z pohádky od Stephena Kinga neměl důvod opuštět svůj stylový stojan na mikrofon a jít si dolů plácnout s nemalým počtem věrných v prvních řadách. I díky tomuto sympatickému gestu tak nelze jeho hororovou, industriálně-rockovou show plnou energie hodnotit jinak než pozitivně.

Po Robu Zombiem už menší pódia patřila Examplovi a Slayerům a protože obě jména vídáme v Čechách skoro každoročně, přednost dostali podstatně vzácnější Linkin Park.

Šestice amerických muzikantů se u nás představila naposledy v roce 2008 na brněnském Velodromu a kdo tam tehdy byl, jistě si z brilantního podvečera i po šesti letech vybavuje nejeden detail. To předloňský, bouřkou zkrácený koncert na rakouském Novarocku zase splývá do jedné nekončící nu-metalové vřavy, protože Linkin Park tehdy měli co dělat, aby ve vymezeném čase stihli svůj maximálně agresivní a energií nabušený set vykřičet šílícím fanouškům do obličeje. A dnes?

V roce 2014 je z Linkin Park milovaná i nenáviděná mašinérie, obvykle podle toho, o které z jejich šesti řadovek se právě vede řeč. Neustálé dohady mladších a starších fanoušků kapele nevadí, neboť přiživují její popularitu, z koncertu však musí odcházet spokojeni všichni. A právě to vede partu z Augora Hills k problému, který je při přípravě show nejpalčivější: Jak do dvou hodin vměstnat všechny hity?

Mike Shinoda, coby tvůrčí mozek kapely, na to šel netradičně a vydal se hledat řešení k hip hopu. Právě z koncertů houpavého žánru totiž známe krácení některých hitů o třetinu i více a to také spolu s různými heavyrockovými mezihrami a prolínáním některých songů vedlo k tomu, že se živé prezentace dočkal v různě dlouhém provedení téměř každý singl. Není pochyb o tom, že tento krok vyvolal mezi příznivci skupiny další vlnu protichůdných reakcí, Linkin Park si ale vždy zakládali na dělaní věci jinak, než se od nich očekávalo a ani německá show na tom proto nebyla jinak.

Pódiu dominovala dvojice obřích projekčních krychlí, pod níž se nacházely mašinky Joe Hahna, resp. souprava bicích Roba Bourdona, v prostřední části se skvěly nejen klávesy, ale i celá armáda dalších udělátek, které si rapující Shinoda s kytarou kolem krku obstarával a v popředí si mezi Phoenixem a Bradem Delsonem s neodmyslitelnými sluchátky na hlavě vyřvával hlasivky Chester Bennington. A i když léta plynou a síl ubývá, "Given Up" si i tentokrát dal s přehledem.

Syrový zvuk tří odehraných novinek, ve kterých jsou hmatatelné prvky prog-rocku i hardcoru působil na Rock am Ringu poněkud podivně. "Guilty All The Same" zněla i naživo jako zbytečně dlouhý slepenec několika dem, které se muzikantům tak dlouho válely v počítači, až se z nich rozhodli uplácat old-schoolový mix hlasitých kytar a nevýrazného vokálu a "Until It's Gone", která pravděpodobně zůstane jediným výraznějším zářezem z "The Hunting Party" v hitparádách, se zase mezi legendárními hity docela ztrácela. Jediná novinka, jenž prošla zkoušku ohněm, tak byla gradující hymna "Wastelands", která si posluchače s každou další notou pomalu omotávala jako krajta svou oběť, aby jej nakonec už nepustila.

Řetěz tedy místy padal, byly ale i chvíle, kdy se jím divoce točilo nad hlavou. A že jich nebylo málo. Třeba když došlo na ukázky z "Hybrid Theory", jenž ten večer odezněla téměř celá: "One Step Closer", "Papercut", "Points Of Authority", "Runaway", "With You"..., to vše byly kousky, kterým často stačilo jen prvních pár tónů a zdánlivě nekonečné řady hlav už divoce skákaly do vzduchu.

Úspěch sklidily i rapové party Mikea Shinody, který si začátek "Wretches And Kings" přehodil do hiphopového spodku a zavzpomínal na Fort Minor peckou "Remember The Name", aby ji pak přirozeně překlopil do útržku "Hand Helds High" a mashupu "Numb" s "Numb/Encore". Už se v tom ztrácíte? Oprávněně. Těch muzikantských fines a vtípků tam totiž bylo daleko více, a proto ani výše vypsaný setlist neberte jako bernou minci, spíš jen jako přibližný orientační rámec k tomu, co se na Centerstage odehrávalo.

Z toho všeho si zvláštní vypíchnutí zaslouží také frontmanovo medley z ploužáků, které mezi vším tím nu-metalovým rámusem působilo krystalicky čistým dojmem. Úvodní sloku obstarala "Leave Out All The Rest", kterou doprovodily jen letmé tóny klavíru. Pak se píseň přirozeně rozvinula do apokalypticky znějící "Shadow Of The Day", kterou doplnily zlověstné údery do blán bicích a vše vyvrcholilo gradujícím kytarovým finále z "Iridescent". Nádhera.

Na druhou stranu ale doufejme, že na odehrání balad v plné délce Linkin Park ještě nerezignovali. To by byla vzhledem k tomu, že to obvykle bývá nejpůsobivější část jejich show, docela škoda. A když jsme u té působivosti, nelze nezmínit návrat k hlasitější tvorbě s "Burn It Down" a velkolepé finále s davově vyřvaným: "And i've put my trust, in you, pushed as far as i can go, for all this, there‘s only one thing you can find...". Kompletní "In The End" byla v kombinaci s prodlouženým "Faint" absolutním nářezem. V kotli se tak začaly kupit roztrhané svršky oblečení a circle-pity, modřiny, ani rozbité nosy už nikdo nepočítal. Zpocený Bennington ze sebe vydával všechno a na promítacích obrazovkách bylo dobře vidět, jak se mu svaly na krku vypětím napínají.

Člověku se ani nechce věřit, že po tomhle všem ještě přijde výživný nášup. Přídavkům dominovaly příspěvky do série Transformers a když to vše zakončila efektním bubenickým sólem okořeněná "Bleed It Out", nezbývalo než vyčerpaně padnout k zemi. Spokojenosti bylo i napotřetí učiněno za dost.

Následné koncerty docela snesitelného Jana Delaye (tedy až na ty vysamplované Red Hoty) a housové dvojice Booka Shade už nebyly ničím jiným než dojezdem, u kterého veškeré pokusy o tanec končily odevzdaným sesunutím se k zemi. Tělo mělo dost. Fall Out Boy, Kaiser Chiefs a Linkin Park to pro dnešek vyhráli.

Po dobelhání se do stanu už nezbývalo než začít sbírat síly na čtvrtý den, kdy to na pódiích měli rozbalit Dohertyho Babyshambles, Crazy Town, Maxïmo Park, Seether, Haim, Gesaffelstein, Chevelle, Avenged Sevenfold nebo Metallica. O nich si můžete přečíst v reportáži z posledního dne.