"Každý to bude chtít vidět," prohlásil před časem John Marx, partner a agent ve společnosti WME, která se o koncerty Linkin Park nově stará. A měl pravdu. Tak obrovský a na sobě nacpaný dav lidí ještě Hradec Králové nikdy nezažil. Ani na Green Day, ani na Edu Sheeranovi, ani na Muse. Nejenže formace z kalifornského Agoura Hills naplno uvedla hradeckou hudební přehlídku do nové éry, z níž už se těžko bude couvat, ale zároveň ukázala současné hranice areálu.

Jestli jste si mysleli, že si na Linkiny zamoshujete a budete běhat v circle pitech, nemohli jste se mýlit víc. Nejenže k tomu jejich koncerty už v roce 2025 tak úplně nevybízí, ale především to už nebylo ani technicky možné. Lidé se na sebe mačkali, strkali se tam a zpět a nepřestávali věřit, že když zkusí mít jen trošku ostřejší lokty, do předních řad se dostanou. Nešlo to. Autor reportáže nakonec strávil celý koncert po levé straně pódia přímo u posledního z dlouhé řady stánků, protože dostat se ještě blíž už zkrátka nebylo možné. Zvuk tam ale byl bombastický.

A jakkoliv pořadatelům na jednu stranu patří obrovská pochvala za to, že se jim podařilo kapelu dovézt za nemalé peníze ještě v první vlně, a ne až za rok, jako to nyní udělá německé duo Rock am Ring a Rock im Park, což je vzácnost obdivuhodná sama o sobě, zaslouží si stejně tak i políček za to, že takový dav lidí prostě nezvládli.

Fanoušci to možná neuslyší rádi, ale diváci měli být rozděleni do sektorů a být odděleni kovovými konstrukcemi, jako se to dělá právě například na zmíněných konkurenčních festivalech, protože by se tak do určité míry zamezilo riziku, že se lidé ušlapou. V době psaní reportáže, tzn. jen pár minut po samotném koncertě, naštěstí žádné takové zprávy neevidujeme, ale to neznamená, že to takto bylo v pořádku.

Samotný koncert začal sympatickým easter eggem pro nejvěrnější fanoušky. Tedy pro ty, kteří mají nastudovaný podrobný rozbor jejich loňského comebacku na scénu, a tak je hned trklo, že desetiminutové odpočítávání odkazuje na jejich nejnovější éru a fantastické album "From Zero", které se pro mnohé stalo tím nejlepším, co v uplynulém roce pustili do svých sluchovodů. Ale na to je ještě čas.

Když počítadlo došlo k nule a na scéně se objevila kapela, jako by vás po hlavě někdo praštil baseballkou. Takový závan nostalgie možná nečekali ani největší skeptici. Když se na na obrazovce objevil scratchující DJ Joe Hahn, basák Dave "Phoenix" Farrel a především rapující Mike Shinoda, leckdo si z toho možná radostí nadělal do gatí.

Ale ono se není čemu divit - Linkin Park se stali generační kapelou a dnešní pětatřicátníci byli jejich hudbou definování podobně jako o dekádu starší generace například Nirvanou nebo Oasis. A vidět tedy alespoň část legendárních členů z plakátů z dětských pokojíčků na vlastní oči byl zážitek sám o sobě. A to především proto, že už se fanouškům ten pohled nemusel nikdy naskytnout.

Pohled na nové členy souboru, ať už v kapuci schovaného bubeníka Colina Brittaina, na projekcích takřka nezabíraného nájemného kytaristu Alexe Federa nebo pochopitelně zpěvačku Emily Armstrong, z počátku mohl působit rozpaky. Tím spíš, když se začalo hitem "Somewhere I Belong" a frontwoman při něm zpívala skoro strnulá.

Soustředila se totiž na svůj pěvecký výkon a místo toho, aby běhala po scéně a hypovala publikum, dělala vše proto, aby co nejvíce imitovala zpěv legendárního frontmana. Ten přitom právě tuto skladbu v posledních letech před svou smrtí na koncertech až na ojedinělé výjimky už dávno běžně nezpíval, byla na něj už příliš obtížná a jeho hlasivky ji nezvládaly.

Jako druhá v pořadí zazněla "Lying From You", oblíbený kousek z druhého alba "Meteora", který se však nikdy nestal singlem, proto jeho zařazení do setlistu patrně leckoho překvapilo. Jenže když jste při něm slyšeli Emily, jak oproti předchůdci hlasově o poznání přitvrdila, začalo to dávat smysl. Korunu tomu nasadila třetí odehraná píseň - "From The Inside". Ta na Chestera byla příliš těžká už v době svého vzniku, a tak pokud jste na starších koncertech měli možnost slyšet ji někdy naživo, můžete se považovat za šťastlivce. Devětatřicetiletá zpěvačka ji ale zmákla naprosto bravurně, včetně těch nejtěžších screamů.

A když přišla čtvrtá píseň v pořadí, comebackový singl "The Emptiness Machine", stala se zvláštní věc. Nejenže zcela logicky zněla úplně nejlépe, protože ji s jinou verzí nemůžeme srovnávat, ale především jako by v tu chvíli praskly ledy a uvolnili se jak diváci, tak samotná kapela. Byla to přitom právě tato skladba, u níž až nyní spousta z nich vytáhla telefony a začala natáčet, což je dost možná jeden z nejpřekvapivějších postřehů hradeckého vystoupení.

Ukázalo se totiž, jak je publikum rozdělené - na jednu stranu jste v něm nalezli pamětníky, kteří se soustředili na hudební stránku vystoupení a špicovali uši, zda uslyší byť jen nepatrné zaváhání zpěvačky, aby pak mohli hlásat, že Chester byl přece lepší. Druhou část tvořila mladá generace, tedy ta, která skupinu objevila až s nejnovějším albem a přišla na koncert především kvůli němu. A když se hrálo právě z něj, tahaly se z kapes telefony.

Samotná kapela s diváky komunikovala minimálně, v úvodu pouze Mike Shinoda krátce poděkoval za podporu při comebacku, žádné hluboké myšlenky nebo velké proslovy na téma Chesterovy smrti ale nepřišly. Dokonce se za celou dobu nepromítla ani jeho fotka. Zcela určitě se jedná o záměr, formace se prostě rozhodla, že není potřeba dělat patetická, na každém koncertě se opakující a tudíž neupřímná gesta a místo toho si řekla, že diváky přesvědčí svým výkonem.

Logika postavená na pravidle "Tohle jsme teď my a toto umíme. Berte, nebo nechte být" možná nostalgiky mohla zamrzet, jak už ale víme, aktuální Linkin Park se chtějí dívat do budoucnosti a takto to světu dávají najevo.

I proto jsme podobiznu Chestera neviděli ani při jeho pravděpodobně posledním nazpívaném hitu "Lost", kde by se to nabízelo, ani při novém singlu "Let You Fade" v závěru vystoupení, jehož text si někteří fanoušci vykládají tak, že je právě o jejich oblíbeném umělci. Skupina se však už vyjádřila, že skladba nepojednává o nikom konkrétním a nechává na jejich interpretaci, koho si pod textem se silným poselstvím představí.

Přesto jako by byl Chester do určité míry celou dobu tak trochu s námi. Řadíte-li se k pamětníkům a máte-li jím zpívané písničky naposlouchané do nejjemnějších detailů, možná jste si všimli, jak moc se Emily Armstrong coby zpěvačka z technického hlediska od prvního comebackového vystoupení v Los Angeles zlepšila. Tehdy totiž skutečně místy zaváhala nebo dělala chyby, na něž letití příznivci férově poukazovali.

Po mnoha měsících pilování se ale v Hradci Králové ukázalo, že zatímco jindy takřka dokonalí Biffy Clyro si na stejném pódiu o pár hodin dříve i přes celkově brilantní koncert tu a tam nějakou tu těžší pěveckou pasáž nenápadně zjednodušili či daný verš nedozpívali, rodačka z Los Angeles si velice dobře hlídala, co a jak zpívá. I ty nejdrobnější detaily letitých hitů zvládla místy i lépe než před deseti lety sám Chester. Není to překvapení, skvělou zpěvačkou byla už za dob své domovské formace Dead Sara, přesto z předchozí napsané věty srdce nejednoho fanouška trochu zabolí.

Těch argumentů v její prospěch se ale sešlo nemálo - krásně čistý vokál v klavírem zpočátku doprovázené "Lost". Výše zmíněná úvodní čtveřice skladeb. Fantasticky odzpívaná "Waiting For The End", kterou při předchozím koncertě na rakouském Nova Rocku nezahráli, protože místo ní zařadili v Hradci naopak scházející "Crawling". Vynikající screamy v "One Step Closer", "Papercut" a samozřejmě i nejlepší nové skladbě "Heavy Is The Crown", na jejíž nejnáročnější pasáž se ale, pravda, musela nadechnout nadvakrát.

Také si hned dvakrát zahrála i na kytaru, což její předchůdce sice zvládal taktéž, na koncertech ji ale vytahoval jen zřídkakdy - nejčastěji při "Shadow Of The Day". A tak i když Emily možná mohla na leckoho působit až lehce nervózně, neboť až na pár největších hitů nebouřila na pódiu tolik jako v dobách Mrtvé Sáry, její soustředěný výkon a přesně dávkovaný zpěv takřka není za co kritizovat.

Trošku si ulítla akorát při rozbušce "Faint", při níž na tu přesnost trochu zapomněla a spíše si užívala spolu s kapelou a fanoušky natlakovanou hitovku, která ani po dvaadvaceti letech nezestárla. Jinak ale ukázala, že i pod drobnohledem hardcore příznivců formace dokáže se svými hlasivkami neuvěřitelné kousky.

Někdo by možná show v režii Linkin Park mohl vyčítat absenci plamenů či konfet, jak už ale pravidelní čtenáři ze zmíněného rozboru dobře vědí, o tom jejich koncerty nikdy nebyly. Abstraktní obrazy, z nichž nejčitelnější a nejefektnější zůstaly mořské vlny v "Overflow" a nahoru a dolů se reverzně vůči textu "Burn It Down" hýbající vlny odlišného charakteru, patří k letitým prvkům jejich koncertů. Totéž platí i pro často využívané lasery, dým a také různé vyhrávky.

Právě v setlistu zmíněná prodloužená či jinak proměněná intra a outra jsou tím, co dlouholetí příznivci kapely na jejich koncertech milují. Linkin Park totiž už dávno nejsou o circle pitech nebo tleskání do rytmu. Ne že byste je snad na jejich koncertech nemohli zažít, už dlouho to ale není to hlavní. Dnes bezmála padesátiletí kmeti nu-metalu se pod velením Mikea Shinody snaží být především precizní muzikanti.

Jejich výkon je soustředěný, plný vyhrávek a drobných pomrknutí na pozorné fanoušky - všimli jste si například zařazení kousku Beach Boys k uctění čerstvého úmrtí jejich zakládajícího člena Briana Wilsona? Nebo že se v "Bleed It Out" objevila sloka ze skladby "There You Go", a to zcela nově, neboť ještě v Rakousku se tady citoval hit "A Place For My Head"?

Přesně takové věci jsou na jejich koncertech podstatné - jestli všechno je, jak má být, a jestli jejich fanoušci najdou mezi všemi těmi easter eggy nová, drobná potěšení. Ostatně i proto dává smysl vypravit se na ně víckrát i během stejného turné. Jejich program se proměňuje takřka s každým vystoupením a nikdy nedostanete totéž dvakrát.

Na Rock for People ale výše zmíněné získalo ještě nový, poťouchlý význam. To když se Emily rozhodla, že vyslyší výzvu fanouška, který celý koncert držel nad hlavou transparent s nápisem "Emily, ostříhej mi vlasy". Bizarní prosbě, která bezpochyby měla za cíl vyhodit zpěvačku z kontextu, zafungovala a za pár vteřin fanoušek mohl jen vzpomínat na to, jak měl ještě odpoledne vlasy až po ramena.

Do té doby tak koncert dlouholetých perfekcionistů získal nový, lidský rozměr a smát se té situaci museli snad i lidé, kteří do té doby pořád jen tvrdošíjně opakovali, že novou zpěvačku nepřijmou, protože je přece členkou scientologické církve.

Jenže pak koncert skončil, dlouholetí experimentátoři jako obvykle do publika házeli trsátka a paličky, a když jim na molu přistála podprsenka, Phoenix ji zvedl a pobaveně se rozhodl, že ji přiloží na Mikeovu hruď. Zasmáli se všichni. A někdejší, ale nyní můžeme říct, že i současné, rockové ikony tím jen potvrdily, že jsou taky jen lidi. Tak už je nechme žít.

Svým comebackem ukázali, jak se to má dělat. Od oznámení návratu přes nové album, kontroverze s náboženstvím i napůl odejitým Bradem Delsonem oni sami i tým kolem nich předvedl, jak se z marketingového hlediska dá úspěšně znovuzrodit kapela, která měla tak ikonického frontmana, že najít jeho kopii není v lidských silách.

Formace ale udělala takřka všechny dosavadní kroky správně a vrátila se v takové síle, že její koncert v Hradci se už v tuto chvíli dá považovat za legendární a s velkým náskokem i ten nejlepší, který ročník 2025 přinesl. Protože s kartami, které mají všichni pozůstalí od Chesterovy smrti v ruce, už to lépe udělat prostě nešlo.

This is what we've asked for.