Víte, co jsou to smíšené pocity? Dělat rozhovor s Markem Ebenem skrze elektronickou poštu! Vidíte v této formě rozhovoru nějaké výhody, nebo jednoznačně dáváte přednost osobnímu kontaktu?

No, možná vás to překvapí, ale já mám čím dál tím radši rozhovory po emailu. Má to spoustu výhod – například nemusíte autorizovat. Zažil jsem mnoho novinářů, kteří přišli vybaveni blokem a z mých odpovědí si dělali jakési kusé poznámky, aby to pak napsali vlastními slovy. A já jsem zrovna na slovník docela citlivý a při autorizaci jsem se mohl vzteknout už z první věty, protože jsem to prostě nebyl já. Někteří novináři tvrdí, že to takhle ztrácí na spontánnosti, ale já ten pocit nemám. Píšu docela rychle a téměř nic v takovém rozhovoru neopravuji, takže to, co bych řekl, vlastně jen napíšu.

Umíte si představit, že byste s někým dělal tak dlouhý rozhovor, že by to vydalo na knihu?

Dost těžko. Ze mne už novináři dostali skoro všechno, rodinu, dětství, profesi, takže si připadám poněkud vybrakovaný i při běžném rozhovoru, natož knižním. Ale pokud to myslíte opačně, že bych já měl být tím, kdo se táže, to si samozřejmě představit dovedu. Mezi hosty Na Plovárně byla řada takových, kteří by na knihu vydali bez potíží. Třeba takový Quincy Jones.

Na čem teď právě děláte? Makáte? Tlačí na vás někdo?

Já vlastně pořád na něčem dělám, na jaře jsme měli tři komentované koncerty s Českou filharmonií a panem šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem, to bylo velké dobrodružství a ještě ke všemu se to točilo, takže plné Rudolfinum a navrch kamery. To už je adrenalin. Pak jsme nazkoušeli nové představení ve Viole a ve zbytku času pořád točíme Plovárny a připravujeme s bratry novou desku.

Vzniká nová deska Bratří Ebenů ve stejné muzikantské sestavě jako předchozí?

To víte, že ano. Mám zásadu: pokud něco funguje, jen to neměnit! Dnešní doba je úplně posedlá změnami, u každé nové řady Stardance nebo Filmového festivalu ve Varech se novináři v první řadě ptají, co bude jinak. Ale já mám nejradši věci na svých místech. Takže i v kapele jsme za deset let nevyměnili jediného člena a snad Bůh dá, že to tak i zůstane.

Působíte dojmem celkem konzervativního člověka. Myslím si, že i přes značné množství lidí, které díky práci potkáte, máte skoro neměnný okruh známých a spolupracovníků. Je to tak?

To vlastně souvisí s předchozí otázkou, je pravda, že i v týmu Plovárny se ti zásadní lidé nemění, totéž platí i o Stardance. Ale má to logiku, myslím, že třeba velcí režiséři jako Woody Allen taky pracují se stejnými lidmi. On to je trochu zázrak, když už najdete někoho, s kým si rozumíte, to se taky nemusí povést nikdy. A když už se to povede, proč bychom se takových partnerů neměli držet?

Marka Ebena mají všichni rádi. Je to pravda?

Ale kdepak. Je spousta lidí, kterým jdu na nervy, a chápu to, mně jdou na nervy zase jiní lidé. Pokud by měl člověk pocit, že ho všichni milují, doporučuji otevřít si nějakou internetovou diskusi pod recenzí na váš pořad a hned se zbavíte iluzí. Ale je to logické, ze své kůže člověk nevyleze, já můžu své pořady dělat nejlíp, jak to svedu, ale furt to budu já. A nedivím se, že to někomu nesedí, ostatně, já se na sebe taky koukám nerad.

Jste vyhlášený slušňák. Vyhovuje vám to jako „strategie přežití“ v dnešní drsné době?

To je taková legenda s tím slušňáctvím, nevím, kdo to vymyslel. Ale pokud stačí, že se někde veřejně neopíjím nebo nedemoluji hotely, tak asi slušňák jsem. Jako strategii to neberu, spíš budu takový slušňák z lenosti. Ono zdemolovat hotel, to bude docela dřina, to se mi už nechce, ty milenky jsou zase velmi složité na logistiku a krytí, kdo se s tím má vymýšlet. A taky na to není čas, mně stačí, že musím venčit psa.

Minulé album "Chlebíčky" jste vydali i na flash disku (samozřejmě ve tvaru chlebíčku). Za pět let technologie zase pokročila – na jakém nosiči vyjde vaše nové album?

Pokud to dobře dopadne, vydáme se opačnou cestou proti proudu pokroku a rádi bychom udělali vinyl. Záleží, jestli na to budeme mít. Uvidíme.

Vzpomenete si, jaký byl váš první vinyl a jaké první CD?

První vinyly měli samozřejmě rodiče, našly se tam písničky Semaforu, vážná muzika, ale žádný rock, ten už jsme si kupovali sami. Pamatuji si, jak jsem si pořídil na vinylu album "Dejá vu" od CSNY, přišel jsem domů, pustil jsem tu první píseň a úplně mě to přibilo k zemi. Ta invence a úplně nový přístup, než jsem znal od jiných kapel. A pak jsem měl ve zvyku, že jsem si už večer připravil desku na vstávání a první, co jsem udělal, když jsem se vypotácel z postele, bylo, že jsem si ji pustil, značně nahlas. Velmi se mi osvědčila píseň Franka Zappy "Fine Girl". Doporučuji.

Souvisí velké prodlevy mezi vašimi alby s dalšími aktivitami - herectvím, moderováním, psaním?

Ani ne, souvisí to s mou omezenou autorskou potencí. Píšu pomalu a trvá mi, než jsem s něčím aspoň trochu spokojený, takže dělat desku třeba každý rok, to si vůbec nedovedu představit.

Oslavili jste s bratry nějak třicáté výročí "Malých písní do tmy"?

Měli jsme dva koncerty v pražské Hybernii, vlastně si to vymyslel ten promotér, my bychom si asi tak velké sousto nevzali, ale naštěstí lidi přišli, tak nás to potěšilo. Oprášili jsme za tím účelem některé staré věci, pár jsme jich trochu přearanžovali, ale je to přechodné období, než budeme hrát především věci z nového alba, na to se těším víc. Že bychom slavili jako kapela, to jsme neslavili, my nějak nejsme slavící soubor. Spíš jsme trvale vděční, že má pořád někdo o naši muziku zájem.