Že bude něco jinak, předznamenala už úvodní skladba. Na tak temné zvukové roucho nejsou příznivci Charlie Straight zvyklí, vyvolalo však zvědavost. Dívčí třetině publika u pódia (snad v euforii, že jejich kluk z plakátu je po několika měsících opět fyzicky na dosah) chvíli trvalo, než si uvědomila, že tady něco nehraje. A tak se vzrušené štěbetání začalo pomalu vytrácet až s koncem písně, s vystřízlivěním. Lake Malawi, ach ano, nejsou ti staří, fajnoví, prvoplánově chytlaví popaři z Třince se srdci nikde jinde než na dlani. Tahle parta tentokrát myslí na víc, než jen na nakrmení hladových pubertálních hrdel. Snad.

Frontman Albert Černý se nikdy netajil ambicemi dobýt hudební scény v zahraničí. V souvislosti s tím se proto v médiích užívalo, někdy až nadužívalo ve spojitosti s jeho jménem dotazů a narážek na jazyk zpěvu, tj. angličtinu. Jenže jen perfektní znalost cizí řeči nestačí. Přitom princip se zdál být bezchybný - s předcházející kapelou vsadil na ten nejpopovější (lolli)pop na kytary a hitovost repertoáru uměl efektivně zužitkovat naživo. Ale upřímně - jak početná by byla jeho fanouškovská základna bez jeho ucházejícího vzezření? Svéráz Charlie Straight nebyl ve zvukové ani textové rovině extra silný. Nekomplikovanost a přístupnost tvorby tudíž předznamenala jejich posluchačskou společnost - majoritně mladou, rádiovou, co se chce hlavně bavit a zbytečně nepřemýšlet.

Se zvukovou i rytmickou paletou nové kapely, pojmenované podle skladby "Calgary" Bon Iver, nastiňuje lídr své vyšší cíle, než jen naplnit kluby. A to jednak pobavit i sám sebe hledáním mezí vlastní tvořivosti, jednak popostrčit kapelu ku zahraniční konkurenci díky důkladnějšímu probádání písňové kompozice a vlastních možností. Téměř vyprodané Akropoli to Lake Malawi dali najevo pestrou směsicí rytmů, temp či zvukových a hlasových prostředků - od hyperenergického indie popu dle Phoenix, přes až rokenrolovou špinavost Franz Ferdinand (spíš výjimečně), k podmanivým klavírním baladám po vzoru Coldplay. Perfektně nakombinovaný setlist nedal šanci se jedinkrát podívat na hodinky a pokud nebyla zrovna na řadě hitovka, překvapoval zpěvák dosud spíše odříkaným falzetem ("Beach, Nectarines And Daim").

Nejen jím odkazovali Lake Malawi v průběhu večera nejvíc na Coldplay. Stejně jako v začátcích Charlie Straight se z pódia valilo enormní množství energie - členové, především mladší ročníky, si pražskou premiéru očividně užívali - smíšek Jeroným Šubrt snad ani jednou nesvěsil koutky úst a Albert Černý, popírající jako tradičně gravitační zákon, div nevyletěl do kosmu. Hned při čtvrté skladbě se s akustickou kytarou vymrštil nad hlavy zaskočeného publika (a dopadl, páni, na svoje nohy). Následné zařazení balad "Prague (In The City)" a "Barcelona" se co do kontrastu zdálo jako ideální, ale jen do té doby, než si frontman sedl za klavír. Producenti konverzačního šumu si ale aspoň teď mohou rvát vlasy, že nejmagičtější moment koncertu, tedy singl "Prague (In The City)", jim zůstal zapovězen. Precizně vybudovaná sugestivní atmosféra - citová vyprahlost, bezcílné potácení se v záři pouličních lamp, myšlenkový chaos, jenž se rychlostí infarktu překlene v emoční výbuch. Tohle citové vydírání si necháte líbit.

Klasicky střižená, beatlesácká "Barcelona" pak odhalila další z inspiračních zdrojů. Toto tušení potvrdil bubeník Pavel Pilch, když na konci setu opustil hradbu bubnů a ukázal všem, co má na tričku.

Ano, vlivů lze v tvorbě Lake Malawi rozpoznat hodně. Navíc nové složení kapely nahrává experimentům - Jeroným Šubrt a Patrick Karpentski pendlovali od jednoho nástroje k druhému a oba si osahali baskytaru, kytaru i klávesy. Frontman s bubeníkem zase přepnuli na akustickou při skladbách "Coco" a "Platonic Johnny" od Charlie Straight. Formace rovněž mnohem víc těží z vokálů - při dvoj- či trojhlasech písně "Swim In Blueberries" jemně mrazilo v zádech.

Z vystoupení Lake Malawi si odnáším dva zásadní postřehy: dle nastoleného zvuku přesouvá Albert Černý těžiště svého zájmu z okraje do lůna britské nezávislé pop-rockové scény a má naději, že jeho publikum zestárne. Všechno má ale ve svých rukou a jediné, na čem záleží, jsou jeho cíle. Stále je brzy říkat, zda tato cesta povede k úspěchu. S vydáním debutu snad bude vše jasnější.