Žádný žebříček nemůže obsahovat vše, co by si jednotliví redaktoři přáli. A co teprve čtenáři! Než začnete dštít síru nad tím, že je nějaká deska v žebříčku moc vysoko / nízko / není v ní vůbec, vezměte na vědomí, že se jedná jen o zprůměrovaný přehled vkusu redakce musicserveru. Redaktoři celkem navrhli 108 různých zahraničních desek, do nejlepší čtyřicítky se jich ale mohlo probojovat jen... čtyřicet.

40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 4 | 3 - 1 + výsledky čtenářské ankety

---

Když v roce 2010 přišli Paramore o dva členy, bratry Joshe a Zaca Farrovy, vypadalo to s dalším pokračováním skupiny bledě. Nakonec se však zbylá trojice ve složení Hayley Williams, Jeremy Davis a Taylor York semkla a všechny negativní myšlenky promítla do tvorby své čtvrté studiovky. Ta představuje hudebně úplně nové Paramore, a možná právě proto byla podle názvu kapely také pojmenována. Oproti předchozím nahrávkám překvapuje deska hlavně nečekanou hravostí, jakou nabízejí rozverné hity typu "Still Into You" nebo "Ain't It Fun" či krátké "Interlude" vložky na ukulele, celý nosič pak znovu drží pohromadě jedinečný řezavý hlas Hayley. Ten, i přes popovější vyznění alba, stále exceluje také v gradujících kytarovkách ("Part II", "Las Hope"), z nichž emoce tryskají proudem, nebo energických rockových vypalovačkách ("Now", "Anklebiters"). Paramore se vrátili dospělejší, uvolněnější a hudebně pestřejší. Právem je tak eponymní počin mnohými nazývám nejlepším albem jejich kariéry. Kromě pozitivního přijetí kritiky přinesl sedmnáctipoložkový disk skupině i jejich první vítězství v americké albové hitparádě. Čeští fanoušci pak jistě ještě teď vzpomínají na pražský koncert, který se odehrál loni v červnu v rozpálené Lucerně. (Josef Martínek)

---

Rok 2013 byl pro rockovou hudbu jedním z nejsilnějších, alespoň co se týče aktuálního tisíciletí. Fanoušci i kritici se proto ani v lednu nepřestali dohadovat, zda podařenější alba vydali Arctic Monkeys, Babyshambles, Foals, Franz Ferdinand, Kings Of Leon, Nine Inch Nails, Queens Of The Stone Age, Vampire Weekend nebo třeba dnes už tancující Arcade Fire. Většině z nich ale vítr z plachet sebrali Biffy Clyro a za své téměř dokonalé dílo sklízí opravdovou bouři. Divoké a nespoutané dvojalbum "Opposites" z nich totiž zaslouženě udělalo stadionovou kapelu se vším, co k tomu patří. Výborně vystavěné písně, které se z jemné, skoro až rádiově uhlazené melodiky přelévají do vroucího a nezkrotného oceánu hlasitých kytarových riffů, přesných rytmů a okouzlujících detailů totiž dávají posluchačům na srozuměnou, že se ve skotských rukou v prosluněné Santa Monice urodilo něco mimořádného. Živelnost a až na dřeň jdoucí projev frontmana Simona Neila, který se tak snaží vyrovnat s potraty své ženy, budiž pozvánkou na jejich živočišné koncerty, za které už si tihle tři polobozi vysloužili i cenu čtenářů NME (ostatně i my jsme vám přivezli důkazy z Novarocku i z Prahy). Ale teď už vážně dost řečí - tenhle nepřehlédnutelný vryp do rockových čítanek zkrátka musíte slyšet. (Jan Trávníček)

---

Zlaté žezlo a jablko za nejlepší album roku 2013 putuje do rukou Nicka Cavea a jeho souputníkům The Bad Seeds. Alespoň podle mého žebříčku. Kapela loni započala třetí dekádu existence, během níž do ní muzikanti přicházeli a odcházeli z ní v různých fázích žánrového růstu. Kytarista Hugo Race se odporoučel těsně po experimentální rockové horror-show "From Her To Eternity", na sklonku éry klavírních balad kolektiv opustil kytarista Kid Kongo Powers mávajíc na rozloučenou příchozím Martynu P. Caseymu a Conwayi Savagovi, ke kterým se o sedm let později připojil renesanční muž, démon a lyrik v jednom Warren Ellis. Tečku za tímto obdobím učinil svým odchodem paradoxně chvíli před vznikem Caveova temnějšího projektu Grinderman frontman industriální skupiny Einstürzende Neubauten Blixa Bargeld. A jako by se Cave vypořádával se ztrátou zakládajících členů Bad Seeds změnou hudebního směru, přehodil výhybku i poté, co se rozloučil s tím posledním, Mickem Harveym. A natočil jedno ze svých nejlepších alb. "Push The Sky Away" je tichá revoluce. Příběh, jehož jste součástí. Deska křehká jako čerstvě narozené dítě. Písně, v nichž se nástroje nenápadně noří do ticha, stejně jako z něj vystoupily. Možná v nich uslyšíte soul, možná rock, ale to není důležité. Děvka Bee zavede posluchače za romantizování kytary do podkrovního bytu Jubilee Street, odkud se posléze ozývá mužský křik "i'm vibrating, look at me now!", v "Higgs Boson Blues" si vyžádá plnou pozornost vypravěč Cave se svou glosou na nesmysly z Wikipedie. U závěrečné "Push the Sky Away" napětím nedýcháte. Nasloucháte odchodu The Bad Seeds a přejete si, aby to nebyla pravda. Nick Cave & The Bad Seeds jsou totiž příliš geniální na to, aby je hudební scéna ztratila. (Andrea Šafářová)

---

Indie pop se silnými ženskými hlasy je hlavně doménou Británie a v podobě electropopu Severní Evropy, minulý rok však v tomto subžánru, na musicserveru velmi oblíbeném, přinesl i skvělou desku zpoza oceánu. "Secondhand Rapture" newyorské dvojky MS MR netepe v dusavém rytmu, zhusta využívá i smyčců a živých nástrojů, atmosférou a působivými vokály se však bez problémů dá zařadit k Florence Welch a podobným. Už EP "Candy Bar Creep Show" ukázalo, že se máme na co těšit, a dlouhohrající deska to jen potvrdila. Album nenabízí žánrové přemety, naopak disponuje konzistentním zvukem, který odmítá podléhat tlakům okolí a dává nahrávce jednolitý tvar. Jakkoli desce vévodí hlavně zpěv a atmosféra, neméně důležitým stavebním kamenem jsou silné písničky, které nenabízejí slabší kousek. A jejich přesvědčivost je taková, že když se do vás Lizzy Plapinger neboli MS pustí v refrénu nejlepší skladby "Think Of You" ("I still think of you and all the shit you put me through..."), máte pocit, že se jí za toho chlapa musíte omluvit sami. (Honza Balušek)

---

Jestli se něco Maye Arulpragasam na její poslední řadovce opravdu povedlo, tak je to spojení jejích osobních (nejen politických) názorů s jejím multikulturním cítěním. Předchozí "Maya" přece jen vyvolala rozpačité reakce a její slavný prostředníček v rámci Super Bowlu před dvěma lety a celá následná kauza kolem něj taky zrovna její kariéře nepomohl, ale na "Matangi" je M.I.A. opět na vrcholu svých tvůrčích sil. Ano, je to v podstatě divná nahrávka, ale neuvěřitelně zábavná. Celé to trochu zní, jako by se její duchovní stránka dala do souboje s jejím vnitřním rebelem, dostala nakládačku, pak se usmířili a spolu vytvořili toto dílo. Album je plné úžasných beatů a nápaditých textů, v nichž si zpěvačka dělá legraci z Lary Croft v podání Angeliny Jolie a sype hlášky jako "my blood type is no negative". Drzý, provokativní, nekonvenční, chytrý a zábavný - takhle nějak by měl vypadat pop 21. století. (Jakub Malar)

---

Arctic Monkeys už dávno nejsou ti uřvaní sígři ze Sheffieldu. Na rozmezí dekád se tato kapela dokázala vzdát zvuku, který jí přinesl raketový vzestup, ještě než jí začal překážet. Zlomový "Humbug" asi nesedl každému, každopádně bychom teď bez něj nemohli oslavovat tento obdivuhodný počin s názvem "AM". Od typicky britského svěžího indie rocku se naplno posouváme k tučným riffům a zběsilá bubenická extempore à la "Brianstorm" jsou střídána jednoduchými beaty. Arctic Monkeys za mořem už dávno stihli nasáknout Amerikou, takže se v jejich případě nesmíme divit, když se kytarová kapela oddá takřka hiphopovým rytmům. Pocit, kterého se při poslechu desky dostává, se bude těžko přenášet na pódia. Většina písní zní neopakovatelně tajemně a ospale, i když třeba "R U Mine" nebo "Arabella" by probraly mrtvého. "AM" je komplexní dospělá nahrávka, slovy Joshe Hommea, který na ní mohl hostovat, dokonce "eally cool, sexy after-midnight record". (Martin Spurný)

---

"Můj 'ARTPOP' může být cokoliv," vysvětluje Lady Gaga v textu titulní písně kontroverzní název svého čtvrtého studiového alba. Spojení dvou zdánlivě protikladných výrazů tak nedefinuje, kde končí hranice masové zábavy a začíná umění, ale spíše spoléhá na abstraktní představivost posluchačů. Prodejní trhák se tentokrát sice nekonal, zpěvačka se však znovu na popovém poli jasně vymezila oproti konkurentkám. Na pozadí uměleckých odkazů, od renesančního malíře Botticcelliho až k současným kulturním modlám (Jeff Koons, Donatella Versace), vyniká patnáctka nových popových klenotů, v nichž se Gaga nebojí experimentovat a překvapovat nadžánrovými výlety. Album říznuté prvky rocku, tvrdého elektra, r'n'b i hip hopu nepostrádá pestrost, zároveň mu však nechybí celistvost, ani potenciální hity. Gagamánie z let minulých již sice pomalu, ale jistě odeznívá, nekonvenční diva však svou bohatou kreativitu ještě zdaleka nevyždímala a soudě podle jejího nejnovějšího počinu má stále co nabídnout a čím obohatit současnou pop music. Už ne jako matka příšerek, ale jako bohyně lásky Venuše. Své božství nám naživo předvede už 5. října v pražské O2 areně. (Josef Martínek)

---