Jana Kirschner je asi současnou nejvýraznější slovenskou zpěvačkou. Osobitou a svou. Zpěvačkou, která si nemusí hlídat svou škatulku, myslet na to, zda její proměnu posluchači přijmou. Dělá si, co chce, co cítí, tak nejlépe, jak umí. A to, zda bude výsledkem příjemný a nekonfliktní pop, experimentální album, nebo deska vlastně akustická a tradiční (dnes tedy poměrně netradiční) ji netrápí. Ono to není podstatné. Pouze si můžete být jistí tím, že další krok této křehké kozorožky asi jen těžko odhadnete.

Pokud si vložíte "Moruši" do přehrávače v kontextu "Krajiny roviny", budete se během úvodní "Až príde večer" jen těžko rozkoukávat a marně hledat, čeho se tu chytit. Vlastně i Janin hlas se tu vlní v nezvyklé poloze. Vybrat tuto nejintimnější a nejjinější skladbu jako otvírák desky chtělo odvahu. Plné sýpky odvahy. A přiznejme si na rovinu, že běžného popového posluchače může písnička i odradit (testováno na několika lidech). Ale pro tu košatou moruši je to ta nejpřirozenější cesta, jak ji přiblížit. Jak se s ní seznámit. Jak hned od úvodu poznat, co od ní čekat.

Stejně jako na tři roky staré "Krajině rovině" pracovala Jana Kirschner i na tomto albu spolu s Eddiem Stevensem, britským producentem a svým životním partnerem. Zároveň s ním se ale celého projektu účastnilo osmnáct muzikantů ze zemí, kde se zpěvačka cítí jako doma. Tedy ze Slovenska, Česka i Velké Británie. S nástrojovým obsazením, které charakter desky přiblíží nejlépe a v němž nechybí akordeon, klarinet, cimbál, housle, viola, marimba, kytara ani klavír. A dohromady tu v tom velkém ansámblu navazují na náladu projektu afterPhurikane, se kterým v loňském roce Jana Kirschner odehrála několik společných koncertů.

"Moruša biela" zní jako soundtrack k filmu typu "Záhrada". To album je velmi obrazotvorné, pěkně navozuje atmosféru nějakého místa, kde lidé žijí ještě tak, jak to uměly naše babičky na vsi. Užívají si své každodenní drobné radosti. Nikam nespěchají. A na nic si nehrajou, i když zůstavají hraví. A všechny tyto rozměry tu najdete. Lidovou hravost a rozvernost tancovaček ("Sama", ale i fragmenty v závěrečné, překrásně vystavěné "Vidině"). Ale vedle toho tu schopnost nespěchat a vychutnat okamžik ("Palisády"). A nebo se dojmout v téměř hapkovské "Iba raz".

"Moruša biela" sice není tak přístupná jako "Krajina rovina" (a ani ta nebyla z nejpřístupnějších), ale o to víc si ji zamilujete, když si ji necháte vstoupit do života. Jana Kirschner opět prokázala, jak velká zpěvačka a skladatelka je. Jsem zvědav, čím nás překvapí na navazující "Moruši čierné", která vyjde již příští rok. Určitě to bude zase veliké.