Byl jsem jediný, kdo se prohrabával ve štosu cédéček, co ležela na poličce, a pak jsem s paní učitelkou debatoval o tom, jakou hudbu tu dětem pouštějí. Když jsem se dozvěděl, že převážně hrají na klavír a společně u toho zpívají, byl jsem spokojen.

"Noční můra se stala skutečností. Ema přišla ze školy a říkala, že jim paní učitelka v rámci hudební výchovy pouštěla "Beskyde Beskyde" od Maxim Turbulenc(!) To prostě nechápeš, zvlášť když v Beskydech žiješ a jsi jimi každodenně obklopen." napsal před časem na svůj facebookový profil Tomáš Neuwerth z Umakartu, od Kittchena či z Nieriky.

Za léta, co s dětmi navštěvujeme nejrůznější dětské dny, pohádkové lesy, pálení čarodějnic a vlastně jakékoliv akce pro ně, jsem si na to nedokázal zvyknout. Pořadatelé jako by znali jenom (a bojím se, že slovy jako by jim hodně fandím) Dádu, Maxim Turbulenc, případně cédéčka písniček Uhlíře a Svěráka přezpívané bezejmennými interprety, doprovázenými na hrůzné samohrajky. A zdá se, že s našimi pedagogickými pracovníky je to podobné.

Dobrovolně pouštíme do hlav našich potomků ty nejřidší sra*ky a vytváříme z nich generaci nevkusu. Proč dnes tolik třicátníků poslouchá a obdivuje komedianty typu Michala Davida? Protože tím byli krmeni v dětství a v době dospívání. A teď to funguje jako příjemná vzpomínka na časy, kdy život byl bezstarostný. K jaké kultuře se ale budou vracet naše děti, až budou dospělé? A co bude pouštět generace pedagogů, kteří z nich vyrostou, svým svěřencům?

A tak děláme všechno proto, abychom zblbli. Komercializovali. Bulvarizovali. Vodíme děti na super gáblíky k McDonaldovi, učíme je sedět u televize (Déčko, děkujeme) a snažíme se zvyšovat čtenářskou gramotnost českých dětí tím, že knihy prostě přepisujeme tak, aby byly přívětivé k současným dětem, jako se tak stalo s "Babičkou" Boženy Němcové, kterou vydalo nakladatelství PRÁH.

A přitom nahrávek povedených dětských písniček je přehršel. Řada muzikantských otců a matek si tu turbulentní dada mizérii uvědomuje a snaží se jít našim učitelkám i dětem naproti. Jenže ty o krásných albech od Karolíny Kamberské, Petra Skoumala, Hradišťanu a dalších (třeba těchto nebo těchto) netuší. Nemají potřebu pátrat a objevovat. A když najdou ve školních osnovách lidovku "Beskyde, Beskyde", sáhnou po její znásilněné verzi.

Bojím se, že i nadále budeme učit děti prznit naši kulturní tradici. A to ze všech stran. Nebo ne? Ptáte se ve škole a školce, jakou hudbu pouštějí vašim potomkům?