Impulzem pro vznik článku Rok v popu byla snaha poukázat na všeobecné zklamání z loňských posledních měsíců, kdy si největší hvězdy žánru jako Lady Gaga nebo Katy Perry vybraly tvořivé volno a pouze kasírovaly fanoušky na koncertech. A ani zbylé divy žádné divy nepředvedly. Nelly Furtado zůstala s "The Spirit Indestructible" daleko za geniálním "Loose", divan Mika se rozpustil ve sladkém patosu a Pink se utopila v (pod)průměrnosti. A královna Madonna? "MDNA" bylo snad nejjalovějším popovým albem poslední doby. Sluchy popařů se tak začaly v nadějích připravovat na další rok, ten letošní, který sliboval velký trojboj titánek žánru. Perry, Gaga i Britney se ale nechaly převálcovat mladší krví.

Kdo by před rokem tipoval, že "ARTPOP" matky všech příšerek porazí twerkující Miley Cyrus? Zřejmě nikdo. A čekal někdo, že "Teenage Dream", jedno z nejhitovějších alb všech dob, Katy Perry zazdí unylým a absolutně neambiciózním následovníkem, které bude všechno, jen ne temný a osobní, jak rozvedená interpretka dopředu hlásala? Asi také ne. Korunu všemu pak nasadila Britney Spears, které se sice většina posluchačů vysmívá, ale od dob vynikajícího "Blackout" vydávala samé slušné nahrávky. Šňůru ale přerušila s rezonujícím kusem plechu "Britney Jean".

Na vině jsou především producenti, skoro jako kdyby jim chyběla odvaha. William Orbit dokáže produkovat geniální popové melodie a propojovat v nich elektroniku s živými nástroji, ale jak už ukázalo zmiňované "MDNA" a nově i "Britney Jean", ani on není všemocný. Max Martin a Dr. Luke už mají pažbu rozsekanou na tisíc kousků z nekončící série hitových zářezů, jenže u "Prism" Katy Perry se drželi až překvapivě při zdi. A Gaga? Ta sice nevydala vůbec špatné album, ale její kouzlo už, zdá se, pominulo. Její písničky už netáhnou, postrádají nekontrolovatelnou hitovost a přílišná zvuková vyhraněnost jí zavírá dveře před nejvyššími patry obliby, ve kterých ještě nedávno měla rezidenci.

Je jasné, že na těchto třech zpěvačkách celý popový svět nestojí a točil by se i bez nich. V minulých letech ale silně podpíraly jeho základy a bylo téměř jistotou, že cokoliv týmy kolem nich dají dohromady, potěší drtivou většinu milovníků popu. Ti mají nyní ale jiné oblíbence. Přehnaně dunivé aranže jsou střídány minimalističtějšími s osobnějšími texty, přebornicí je v tomto směru Lorde, sedmnáctiletý zázrak z Nového Zélandu. Stojí v pomyslné opozici s všemi přehnaně vystajlovanými interpretkami, které pro všechen svůj makeup a teatrálnost mají problém dopravit své písničky přímo k posluchačům. Stávají se plastovými modlami, u nichž vizuální prezentace zastiňuje to, čím by měly být skutečně - zpěvačkami. Navíc jsou do nich vkládány ze strany vydavatelství takové naděje (a finanční prostředky), že výsledný tlak rozmělňuje veškeré progresivní ambice. Největší jména se proto zacyklila v bludném kruhu, z nějž se jim bude jen velmi těžko vykračovat.

Lorde přesto není v boji za zvukovou originalitu sama. Není náhodou, že éter a platící fanoušci raději podléhají třeba i nové verzi Miley Cyrus. "Bangerz" rozpohybovali neoposlouchaní producenti, dali dohromady pestrou nahrávku s přesahy do mnoha stylů, ale zároveň nezapomněli na přístupnost a jasné melodie. A něco nového. I když je Miley ještě otravnější než v minulosti, dokázala se jednoznačně odlišit. Na konkurenci tak může v klidu dál vyplazovat jazyk a srážet ji svou demoliční koulí. Ta si teď nic jiného ostatně ani nezaslouží.