Některé životní cykly není třeba předbíhat nebo přeskakovat. Někdy vše musí pěkně dozrát, aby ucelený projekt měl hlavu a patu. Stejně tak k tomuto, zdá se, přistupují i Bratři Orffové. Jejich imaginární (možná i reálný) hrdina Serža Vantóš musel posbírat životní zkušenosti, přesto v něm zůstala zakotvena dětská duše snílka a neoblomného hledače idylických konců. Jeho příběhy tentokráte nejsou žádnou fantazírováním o budoucnosti, jak tomu bylo na "Bingriwingri". Naopak se lopotí současností, prozřením reality a nejednou se otočí ve svém vyprávění do minulosti, aby jeho postřehy měly kontinuální pointu. Serža se tak stává opět průvodcem, který dodává druhému albu formace lidskou tvář, s kterou nejednou budete souznít a naleznete i pochopení, ztotožnění.

Oproti "Bingriwingri" vyznívá "Šero" vyzráleji i hudebně. Motivy jsou instrumentačně bohatší a rozmanitější, ale přesto vše do sebe zapadá jako pestrá skládačka, která však nijak nenarušuje dějový sled myšlenek, postřehů a poznání hlavního aktéra. Práce s celým kompletem pojalo trio citlivě a každá rušivá elementární částečka byla včas odhalena; drobnohled Matouše Godíka zde zafungoval do posledního detailu. Přibylo i elektroniky, ta místy mnohem více vystupuje do popředí, než jsme mohli slyšet na zmíněném debutu. Orffové i tak zůstávají věrni svému folktronickému sevření, kdy niterně předkládají křehké, melancholií protkané melodie. Na euforický happy end, pozitivní zvraty tu natrefíte jen výjimečně. "Trávy" v mnoha ohledech toto splňují, ale ten severský odér nálad má stále ve všem prsty.

"Na dně krnovské propasti", "V záclonách" nebo "Sbor pomsty duchů" ve svém základu laškují s electropopem dvojice Prince Of Tennis, jen si to páni Orffové vše přebrali vlastní optikou a střetem s akustikou. "Sbor pomsty duchů" místy dokonce atakuje výrazný (skoro disko) rytmus, a vytváří tak rovnici o protikladech, které se vlastně nakažlivě přitahují. "Srůst" (s hlasem Magdaleny Šalamounové) je skromně křehká balada s jazzovým feelingem, která vedle gradující titulky "Šero" nebo naléhavé "Vymazán" působí noblesně uklidňujícím dojmem. Instrumentální "Stepsauer" pak představuje pojítko k velkému finiši, kterému předchází Vánocemi ovanutá "Pak otevřte všechna okna", v níž si snad každý vzpomene na svá dětská přání a vyčkávání na onen jediný den v roku. "Do hlavy" naopak zastupuje klasičtější a poklidnější podobenství tvorby této krnovské party.

Textově se Serža srovnává s mnoha pocity spojenými s rozpadem vztahů, intimitou či hranicemi fungování rodiny, ale i hledáním nových smyslů, kam se vydat dál na životní cestě. Chvílemi však upouští uzdu své fantazii anebo utíká zpět k dětským vzpomínkám a určité nezranitelnosti nevědomí. Pošramocená městská romantika na vás zapůsobí známými fígly ve dvojici "Sůl z Krnova" a "V záclonách", Kittchen coby autor těchto slov v nich našel titěrné sevření, které snadno dokáže předávat do všeobecného povědomí. Potemnělá nádražácká poetika v "Tunelu" (napsal ji Jaroslav Rudiš) má nebelovské kouzlo odkazující na hledání světlejších zítřků, oné naděje. "Jakoby svět" je neoblomné melodrama plné pravd o bytí/nebytí mezi živými/mrtvými. Příběhy tady procházejí mnoha odstíny témat, nadhled hlavního hrdiny místy až dojímá.

Svět na "Šeru" není rozhodně idylický, spíše je to soubor vyprávění o krásných ztrátách a nálezech naděje Serži Vantóše. Ten se civilně odhaluje, zpovídá z věcí, které ho převážně trápí, i když pozitivní rozptýlení tu chvilkami též vykoukne. Bratři Orffové v mnoha ohledech postoupili ve svém hudebním objevování dále, pohrávají si i více s kontrasty nálad, atmosfér jednotlivých skladeb. "Šero" sice potřebovalo delší čas na dozrání, ale ve finálním součtu to bylo asi jen ku prospěchu věci - ohromuje svou celistvostí a nakažlivě lidskou přívětivostí.