Avril Lavigne bývala v dobách své největší slávy opravdu zajímavým osvěžením hudební scény. Jako rebelující teenagerka kousala, bavila a v některých povedených baladách také dojímala. Přerod z pop-punkové dračice v popovou princeznu započatý deskou "The Best Damm Thing" a dokončený posledním nevyvedeným (a neúspěšným) počinem "Goodbye Lullaby" jí však příliš neprospěl, a tak se čekalo, jak se devětadvacetiletá Kanaďanka vypořádá s řadovkou číslo pět. Vše začalo velmi nadějně - vynikajícím pilotem "Here's To Never Growing Up", který se dá bez nadsázky označit za to nejlepší, co zpěvačka v posledních letech vydala. Ovšem skončilo to stejně neslavně jako minule - tedy deskou jako celek zcela prázdnou, průměrnou a místy velmi lacinou.

Na třinácti nových písničkách si podle svých slov dávala Avril opravdu velmi záležet, na desce pracovala dlouho a fanoušky na ni lákala již od začátku roku. Výsledek však spíše než jako propracovaná kolekce působí jako odfláknutá nahrávka stojící na zdařilých singlech a doplněná mohutnou vrstvou vaty. Ze sestavy nových skladeb vyčnívají hlavně první dvě upoutávky, již zmíněný song "Here's To Never Growing Up" a jeho nástupce "Rock N Roll".

Samozřejmě, nejedná se o nic objevného nebo překvapivého, od hudby kanadské interpretky se nic převratného čekat ani nedá. Díváte-li se na její jednoduchý pop-rock s nadhledem, pobavit vás tyto kousky zvládnou a dokonce zpěvačce i odpustíte, že ačkoliv jí táhne na třicet, zní stále jako rozpustilá puberťačka. A koneckonců se jako teenagerka často prezentuje také ve svých videoklipech.

Špatně nedopadl ani třetí singl - romantický duet "Let Me Go" s frontmanem skupiny Nickelback Chadem Kroegerem, který je od letošního roku zároveň zpěvaččiným manželem. Na rozdíl od předchozích dvou skladeb však sladká balada nemá takovou trvanlivost a uspokojí pouze na prvních pár poslechů. Zbytek desky pak většinou brouzdá po prázdných, nicneříkajících melodiích - občas veselých, jindy pochmurných, přesto stále velmi plochých.

Z neutuchající nudy vlastně posluchače vytrhne jen našlapaný duet "Bad Girl" s démonickým Marilynem Mansonem, který má skvělý náboj i štiplavou pointu. Snad jen jedno Avril nezbaštíte - nálepku zlobivého děvčete. Zbytek nahrávky ji totiž ukazuje jako velmi hodnou a poslušnou holku. Tak poslušnou, že vzorně poslouchá svého manžela, který se spolupodílel na vzniku většiny písniček. A prsty měl i v největším průšvihu celé kolekce - naprosto hloupém a infantilně znějícím paskvilu "Hello Kitty", který kandiduje na pozici nejhorší písně, jakou kdy interpretka natočila.

I když se zpěvačka v některých písních stále snaží vypadat jako rebelka, zdvižené prostředníčky a další ostřejší výrazy v jejích textech už působí spíše jako póza a poslední výkřiky její punkem říznuté éry. Eponymní deska tak Avril Lavigne rozhodně ztracené zástupy fanoušků nevrátí, ba naopak - nejspíš ji z jejího kdysi mohutného jádra skalních příznivců ještě pár dušiček ubere. Její hudba se absolutně nevyvíjí a zpěvačka začíná mít potíže s nedostatkem potenciálních posluchačů. Generace mladistvých, která ji následovala v dobách jejích začátků, jí totiž už dávno odrostla a současní teenageři své zraky upínají spíše k jim věkově bližším Miley Cyrus nebo Demi Lovato. Pokud se chce Avril podobným stylem hudby prezentovat i po třicítce, bude mít s přežitím v početné ženské konkurenci vážný problém.