Oba koncerty začaly jen s velmi nepatrným zpožděním dvou či tří minut, a přece oba tak rozdílně. Ten první se uvedl laděním cca šedesátihlavé Janáčkovy filharmonie, která následně zahájila předehrou jak z divadelního představení v podobě motivu z písně "Ostravo". Poté za velkého aplausu výhradně (tedy i na ploše) sedícího publika nakráčel na pódium Jaromír Nohavica a viditelně nervózně spustil za doprovodu orchestru "Těšínskou". Už v tu chvíli bylo předznamenáno, co později další vývoj koncertu potvrdil: aranže pro filharmonii, napsané jejím dirigentem Marko Ivanovićem, byly příjemně plynoucí, uctivé a neinvenční.

Spojení folku a mohutného hudebního tělesa bezpochyby vynikajících, klasicky vzdělaných hráčů trpělo stejným neduhem, jakým trpí pokusy tohoto typu ve velké většině: páni a dámy zkrátka neměli moc co hrát. Že byly party symfoniků krotké a nepříliš invenční u něžných a smutných balad jako "Podzemní prameny", "Ještě mi scházíš" či "Vlaštovko leť", je ještě vcelku pochopitelné, ale zazněly i mnohé skladby, které přímo vybízejí k tomu, aby autor nových aranží řádně popustil uzdu své fantazie a trochu se vyřádil. Tento potenciál písní "Petěrburg", "Fotbal", "Až to se mnu sekne" či "Peklo a ráj" ("Tu jsem napsal v takovém těžkém období. Řeknu vám, děcka, chlastat je krásné. Ale nechlastat je ještě lepší!") zůstal bohužel naprosto nevyužit, velký prostor nabízející "Muzeum" orchestr téměř zničil. Vít Sázavský a Zdeněk Vřešťál svého času v rámci legendárního turné s Kapelou odvedli s významně menším ansámblem výrazně zajímavější práci. V podstatě jedinou orchestrem obohacenou písní byla "Velká voda", velkou zajímavostí a oživením (i pro konečně nadšeně hrající muzikanty) stala se pak árie Leporela z opery "Don Giovanni", jejíž libreto Nohavica přebásnil. Civilně, dle svých slov troufale, Jaromír zapěl "svůj příspěvek do předvolební kampaně".

Vrcholy středečního koncertu se tak paradoxně staly chvíle, kdy orchestr mlčel a zněla jen kytara s harmonikou či klavírem v podání Roberta Kuśmierskiho. Doslova magický "Mikymauz", rock'n'rollově rozjetý "Hlídač krav" nebo křehká klavírní podoba "Mám jizvu na rtu". Nervozita a jistá křečovitost neopustila Nohavicu po celý dvouhodinový koncert, i když třeba z v důsledku této nervozity zapomenutého textu "Ženy" vybruslil se svou obvyklou elegancí: "Myslíte si, že nejsu nervózní? Vy si tu sedíte jak hřiby, čumíte, ale tohle je O2 arena, ne Porta!". V závěru zahraný motiv z "Vltavy" s textem: "Chce to pořádný kus odvahy / Když Ostravák jede do Prahy / Je to dobrý důvod k oslavě / Když tak Pražák míří k Ostravě," uzavřel dobrý koncert. Znaje však Jarkovy možnosti a schopnosti, dobrý mi bylo, přiznávám, málo.

O den později, ve stejný čas a na stejném místě, odehrálo se však cosi vskutku mystického. Po okraj narvaná hala s plochou zaplněnou tentokráte stojícími byla svědkem zahájení vpravdě těžko uvěřitelného: "Divoké koně" zazpívané naprosto uvolněným, klidným, každý okamžik si vychutnávajícím Nohavicou a capella, bez jediného intonačního zaváhání, s dech beroucím charisma, které barda neopustilo ani na okamžik v průběhu téměř tříhodinového vystoupení. Jaromír upozornil, že si chce tento večer opravdu užít, že chce dát příležitost mnoha písním a že večer bude dlouhý. Možná z hlediska objektivní časomíry, subjektivně těch jedenačtyřicet (!) skladeb, které zazněly, pohltily, řekl bych, naprostou většinu návštěvníků tak, že pojem o čase byl naprosto ztracen.

Jak výše uvedený seznam písní vypovídá, Jarek předvedl snad všechny své polohy a provedl publikum doslova celou svojí (jak bylo několikrát zdůrazněno) třicetiletou kariérou. Zněly písně starší, dávné i naprosté novinky, křehké, něžné, smutné i depresivní, ale také úsměv kouzlící a skotačivé. Nálady se střídaly během vteřin a Jarek vodil vnímavé publikum svým vnitřním světem coby zkušený a znalý průvodce tajemným hradem či kouzelným zámkem.

Jednou několik písní po sobě nepromluvil, jindy komentoval a vyprávěl svým nenapodobitelným způsobem: "To jsme se takhle s Karlem Plíhalem probudili a posnídali jsme. Já dvě stě gramů vodky, on dvě stě gramů Becherovky. To bylo v pátek ráno a najednou z ničeho nic bylo pondělí večer." ("Cukrářská bossanova"). Písně, které o den dříve s orchestrem nevyzněly, s kytarou a harmonikou dostaly správný rozměr ("Muzeum") a takové dvě harmoniky najednou měly v hale, kde jsem viděl a slyšel třeba Muse či Madonnu, neopakovatelné kouzlo ("Když mě brali za vojáka"). Rapová verze původně básničky "Když byl Pepa ještě mladý" pak rozpumpovala publikum k takové bouři, že se obdobná vidí a slyší vskutku málokdy.

Přiznávám, že původně jsem se více těšil na první z obou koncertů, neb jsem byl zvědav na Jarkovu polohu, kterou neznám, a čekal jsem, že druhý večer mě nic nepřekvapí. Vše bylo nakonec naopak a já byl o čtvrtečním večeru svědkem čehosi nesdělitelného, nepopsatelného, hlubokého a magického. Dar, který Jaromír Nohavica má, užívá s pokorou, ale naplno. Za to se sluší poděkovat.