Jásejme! Měli jsme totiž zase jednou tu neopakovatelnou možnost vidět kapelu, která se stává celosvětovým fenoménem naživo ještě v jejích úplných začatcích. Tedy, humbuku kolem The Strokes, který odstartovaly především britské hudební časopisy v čele s NME už je i tak dost, ale zatím to nedosáhlo takových rozměrů, do jakých to zřejmě teprve naroste a ještě než (snad) stačil hudební showbusiness mladíky pořádně sešrotovat. Na druhou stranu, ačkoliv se The Strokes tváří jako parta hochů, kteří vyrostli na ulici s cigárem v koutku, neveřme jim všechno. Klamou zdárně tělem. Skupina totiž vznikla na půdě exkluzivní newyorské soukromé školy a hoši z The Strokes pocházejí z pěkně zazobaných rodin. Jen pro názornost - jejich frontman, Julian Casablancas je synem přesně toho Casablancase, který v sedmdesátých letech založil slavnou modelingovou agenturu Elite.

Hlavnímu programu předcházel koncert velmi roztomilého, i když převážně imageového francouzského-německého dua Stereo Total, složeného ze zpívající bubenice s jedním malým bubínkem a hajtkami a klávesistou a kytaristou v jedné osobě. Jejich veselý punk doprovázený zvukem laciných samohrajkových kláves, připomínající britské BIS byl fakt vtipný. Například v osobité coververzi "My Way" od Frankieho Sinatry, přehrané i Sex Pistols. Bylo to veselé, milé a svěží, i když na desce to asi tak dobře fungovat nebude. Ale kdo ví...

The Strokes na pódium nijak nespěchali, neboť jsou známí i tím, že toho zatím - tedy co se rozsáhlosti reperotáru týče - nemůžou mnoho nabídnout. Kromě jedenácti skladeb ze svého debutu "Is This It?" hrají živě zatím pouze další tři nové skladby, díky čemuž jejich repertoár v souběhu nedosahuje ani jedné hodiny. To je při několika koncertech v Británii dokonce přinutilo utišit burácející publikum domáhající se přídavku zopakování jedné či dvou skladeb, k čemuž však v Praze nedošlo. Ale nepředbíhejme.

Kolem tři čtvrtě na devět kapela obsadila pódium, což zvládla bez toho, aby se kdokoliv z nich usmál. Se zdravením publika se taky nijak zvlášť neobtěžovali a rovnou spustili první skladbu. Samozřejmě i v Praze odehráli beze zbytku kompletně celé album "Is This It?" a pokud jej znáte, neměli byste mít vážnější problém si představit, jak to asi vypadalo po hudební stránce. The Strokes totiž rezignovali na jakékoliv koncertní úpravy a všechny skladby hrají naprosto totožně, jak jsou na desce. Dokonce včetně krátkých kytarových sól, která byla notu od noty přesně stejná jako na albu. Ovšem ne, že by to někomu nějak vadilo. O tomhle tahle kapela vůbec není a dá se říct, že svým punkovým postojem proti nějakým pódiovým exhibicím vlastně i tak trochu protestují. Téměř shodné s deskou to bylo i po zvukové stránce, snad s vyjímkou Juliana Casablancase, který do mikrofonu tak příšerně huhlal, že mu většinou nebylo skoro rozumět, a to i tehdy, kdy se (asi dvakrát) mezi skladbami odhodlal publiku sdělit přibližně šest slov. S vyjímkou Alberta Hammonda Jr., který se svojí kytarou poměrně cloumal a několikrát se dokonce i usmál, byli všichni na pódiu dokonale statičtí a okázale znudění, což ale k The Strokes neodmyslitelně patří. Mladé znuděné arogantní punkové hvězdy, které se hned tak z ničeho nerozmáznou. Na kolik je to póza, je zcela druhořadé, The Strokes prostě ale ani být jiní nemůžou a jejich fanoušci si to ani nepřejí. Akčním vrcholem večera tak byl okamžik, kdy si Casablancas se stojanem od mikrofonu klekl zády k publiku a jednou tak trochu vztyčil prostředník. Toť vše. Publikum nejlépe reagovalo na poslední singlovku "Last Night", ale chytalo se v podstatě neustále. Skvělé byly skladby "Barely Legal", závěrečná vypalovačka "Take It Or Leave It", "Soma", "New York City Cops" ale vrcholem byla jejich bezkonkurenčně nejlepší skladba "Hard To Explain". Kapela odehrála i své tři nové skladby, z nichž jednu, "When It Started", můžeme znát coby béčko singlu "Last Night". Před půl desátou Casablancas uvedl poslední skladbu, skupina odehrála "Take It Or Leave It" a opět téměř bez pozdravu, úsměvu nebo mávnutí vyklidila pódium, které bedňáci začali neprodlěně sklízet, čímž dali najevo, že tady nějaké přídavky nepřícházejí v úvahu. Ale i to bylo v pořádku. Kromě toho, že přídavky vlastně působí strašně neupřímně, je vyvolávání muzikantů zpět na pódium (alespoň pro autora tohoto článku) neobyčejně otravné.

The Strokes odehráli, co měli, nijak se nepředváděli a zase šli. A ačkoliv jste se po vizuální stránce nemohli zbavit dojmu, že jste na prvním koncertě lokální kapely mladíků, kteří sotva vylezli ze zkušebny, atmosférou koncertu a svým neuvěřitelným charismatem dostali The Strokes dle očekávání Arkopoli na lopatky. Ačkoliv si nelibuju v unáhlených soudech, mám dojem, že páteční koncert The Strokes bude patřít mezi nejskvělejší koncertní akce tohoto roku. .

The Strokes, Palác Akropolis, Praha, 8. 3. 2002

Autor je redaktorem časopisu Show!