Ti kritičtější si pak dobře spočítali, že hlodavý zub času, projevující se v tomto případě nemilosrdně přibývajícími roky na hřbetech šestice hudebníků, nelze zastavit. Objektivně vzato tak vystoupení mohlo v lepším případě pouze udržet naposledy nasazenou laťku, která z logiky věci prostě nemůže být ve stejné výšce jako v dobách největší slávy kapely.

To v žádném případě neznamená, že by koncert nemohl být dobrý a ohromnému množství lidí poskytnout silný zážitek. Iron Maiden jsou prostě legenda, která stála u zrodu žánru, ovlivnila téměř tři generace a extrémně kultovní statut jí nikdo neodpáře. To se mimo jiné projevilo ve faktu, že dobrou polovinu dorazivšího publika netvořili pamětníci, ale mladší ročníky. Mnoho přítomných puberťáků zřejmě navštívilo takovou akci vůbec poprvé.

Zhruba 20 tisíc hlav si dorazilo své oblíbence užít ve skvělé náladě. To se projevilo ve velmi vřelém přijetí předskokanů Woodoo Six. Dav natěšený na vydatný metalový nášup tak snad poskytl bouřlivější ovace, než by si britský kvintet svým výkonem zasloužil. Oldschool hard rock/heavy metal se v podání relativně mladé party poslouchal vcelku příjemně, kdo se však do Edenu dostavil až po konci jejího zhruba 40 minut dlouhého setu, o nic podstatného nepřišel. Bohužel nazvučení předkapely dávalo důvod k obavám, zda se nebude opakovat pět let stará blamáž, kdy Iron Maiden byli na stejném místě díky otřesnému zvukovému kabátu degradováni do nepříliš důstojné role. Zvuk se i nyní v kotli slávistického svatostánku zlověstně točil, za což nepochybně mohl i silný vítr, který nad arénu přinesl řádnou průtrž mračen.

Sprcha byla natolik vydatná, že začátek show Iron Maiden musel být kvůli přívalům vody posunut. Kapele budiž ke cti, že za tuto peripetii se následně Bruce Dickinson omluvil, ačkoliv za ni soubor ani pořadatelé pochopitelně nemohli.

Déšť ustal a Železná panna mohla okolo čtvrt na devět spustit. Začátek se však nepovedl tak, jak by se asi slušelo a patřilo. Nevalný zvuk neodrážející možnosti pompézní aparatury a kapela prakticky bez většího nasazení musely u té střízlivěji uvažující části diváků vzbudit pochybnosti, zda se ony dva roky uplynuvší od posledního pražského dostaveníčka, neprojevily na členech formace až příliš. Především při některých záběrech na bubeníka Nicka McBraina nebylo mnohdy jasné, zda je na obrazovce muzikant, či maskot skupiny zombie Eddie. Nepřesvědčivý úvodní dojem nezachránily ani pecky jako "Can I Play With Madness" nebo "2 Minutes To Midnight".

Vystoupení naštěstí mělo rychle stoupající úroveň. Při "Afraid To Shoot Strangers" se opět spustilo z nebes a déšť jako by Iron Maiden pokropil živou vodou. Zvukaři se začali sžívat s akustikou stadionu, Janickovy úsměvné poskoky byly konečně doplněny i čitelným zvukem jeho sólových výstupů a Dickinson se začal výrazněji hýbat. Následují pásmo osvědčených fláků v čele s "The Number Of The Beast" pak všem srozumitelně vzkázalo, že stárnoucí chlapíci stále umí a prozatím není důvod, proč nadále nebrázdit svět a z koncertních prken velmi obstojně prezentovat svůj nesmrtelný materiál. Upřímná radost a nadšení ortodoxních fans, že si s Brucem mohou opět zařvat "Six, six, six!" byla elektrizující.

Mejdni nevynechali nic z toho, co jim pomohlo vybudovat jejich výsadní statut. To platí především o divadélku v podobě figurín Satana, Eddieho na několik způsobů, nejrůznější umělé havěti, masivní pyrotechniky a doprovodné projekce. Z dnešního pohledu mohly některé pouťové atrakce působit spíše úsměvně. Ke kapele však neodmyslitelně patří a vzhledem k tomu, že koncert musel být i s ohledem na složení setlistu pojímán především jako exkurze do slavné minulosti, většina diváků monstrózní retro pódiovku zajisté kvitovala.

Pražský koncert Iron Maiden byl důstojným vystoupením stárnoucí legendy. Přes pomalejší rozjezd nakonec neurazil pamětníky ani ty, kteří se prostřednictvím kapely teprve seznamují s metalovými kořeny. Rutinně, byť stále s přehledem odvedená práce dává tušit, že než Železná panna definitivně zrezaví, párkrát se s ní na koncertních prknech ještě potkáme.