Island je cool. Hipsterská vlna z odlehlého, tajemného ostrova dorazila do MeetFactory během uplynulých dní hned dvakrát. V pondělí se sálem smíchovského centra umění linul zvuk Sin Fanga a holčičího dua Pascal Pinon. Všechny vystupující pojilo jakési rodinné kouzlo, neboť spolu kdysi působili v uskupení Seabear, a to do doby, než se rozdělili do svých vlastních projektů. Sóley Stefánsdóttir se utrhla do sólových vod a jemnost jejích dvou alb mohli její fanoušci v Praze zažít na vlastní živou, husí kůži.

Pověstné hodnotící cigáro po vystoupení potvrzuje celkový dojem. Stejně jako v pondělí je po klubu slyšet hlasový šum o islandské angličtině, o její zvláštní, dětské roztomilosti a o lyrických tématech pramenící z jemné, drsné ostrovní přírody. Překvapivé? Jména z Islandu k nám začínají pronikat hlouběji, než se může na první pohled zdát. "Dyť znám hlavně ty Sigur Rós žejo, od Sóly si pamatuju asi dva, tři songy z toho jejího novýho alba". Téměř desetiminutové vytleskání severské umělkyně po ukončení přídavku mi všechny pochybnosti lehce odválo.

Večer byl načat českou dívčí dvojkou Never Sol, těsně po večerní hodině deváté. Prostor před pódiem byl spíše z půlky prázdný, než plný, piva ve vratných kelímcích ještě velká zásoba a fronta na Davida Černého mizející - tedy typická smíchovská slezina. Síla davu byla dělena do tlachajících dvojic, osamocených hipsterských skupinek a diváctva, jejíž část v prvních řadách dokonce seděla na "těch měkkejch krychlích z mítfektory". Ač se to mohlo zdát usměvné (zdálo), u českého předskakujícího umělce to ve finále příliš nevadilo. Anglicky zpívané songy se často slévaly do sebe a i když kombinace bicích perkusů a piána není úplně bez potenciálu, dojmy zůstaly spíše unylé. Jako pánské rozptýlení mohla zafungovat vizáž Sáry Vondráškové s jejím nesmyslně útlým pasem. Zvukař měl už od začátku celý večer s druhem a především počtem všech nástrojů poměrně snadnou práci, za kterou by zasloužil podtržené á.

Zarezonovala určitá podobnosti s pondělkem. Genderová i početní shoda otevřela možnost srovnání - Pascal Pinot měli ale pořád spíše plnohodnotné vystoupení, ve kterém dokázali slovní zručnost s perfektními dvojhlasy. Spousta diváků si jejich vystoupení užilo i více, než samotnou hlavní hvězdu, která nastoupila později v pondělí - s tímto tvrzením u středeční Never Sol silně pochybuji. Je to i trochu zklamání, protože i z předskokanské úlohy se dá těžit. Rozhodně trochu víc než poděkování za možnost performance a rychle do zákulisí. Ozvláštnění prozatím žádné.

Dvě hodiny do půlnoci se na jevišti zjevila Sóley, a to v celé své charismatické kráse a s dvěma spoluhráči k tomu (i když, jak se později ukázalo, zpěvačka by zvládla celý setlist vlastně úplně sama). Přes netradiční začátek s narozeninovou písní pro kytaristu se diváctvo skrz křišťálově jemné aranže přeneslo do sopečných krajin a chladných oceánů. Byla to navýsost slušná společnost - během hraní písní bylo povětšinou téměř hrobové ticho se zasněnými pohledy do očí topící se čarokrásky. Naopak, po doznění smyček, hlasových opakovačů a občasné kytary zvuk v sále zapraskal bouřlivým potleskem, stupňující se s každým dalším odehraným kouskem. Nejdivočejší úspěchy sklidila určitě "Pretty Face", "Dance", či procítěná, drásavá "Bad Dream". Slušnost davu s přibližujícím se koncem postupně klesala, ale i přes nějaké ty videa či fotky iPadem v přední řadě perfektně zkousnutelné.

Set uzavřela dokonale, netypicky odehraná "I'll Drown", ve které Sóley mistrně zneužila elektronické hlasové smyčky a postavila s nimi navrstvenou aranž, kterou s každým další "I'll Drown When I See You" vyplavovala tu vůbec nejsladší hudební chemii. Po nekompromisním aplausu se přišla rozloučit s piánovou "Blue Leaves", ze které mrazí i dva dny po koncertě. Technická úroveň, světlo, zvuk, kytarová clona, jemné perkusy - jednoduše, účinně promyšleno. Sóley by to sice pravděpodobně uhrála a uzpívala sama, to by mohl ale například Jónsi dělat taky - jak zábavné by to ale asi bylo. Dreampop taky znamená, že se ta čirá barva hlasu vkrádá do mírumilovných snů.

Cítit ten zvláštní druh štěstí z uplynulého prožitku není každodenním chlebem a o to víc cennější je. Show, kde se skloubí všecky ty atributy, na které se v reportech běžně naráží, a k tomu ještě s tím něčím navíc. Vděčnost, upřímnost, komunikace s publikem za pomocí toho nejroztomilejšího druhu angličtiny, vyzařující skromnost. Tyhle hloubky a vrstvy jsou sice silně subjektivní, objektivně byl ale středeční večer vysoko u naprosté většiny.

A život je koneckonců každodenní boj s povrchností a většinou je tomu tak i v moderní muzice. Je umění odpoutat se v parodii, absurditě a v na první pohled primitivních druzích hudby. Vzít si z toho můžeš skutečnost, že těch povrchů je víc a že občas i pod nimi jsou další vrstvy. A že ne všechny jsou faleš. Jestli hledáš hloubku vytaženou z vařících jezer, lehkost lávového ptactva, dětskou hravost se slovy a načechrané melodie s hlasem severské bohyně, nepřestávej nacházet Sóley.