Když jsem se koukal na výběr písniček, které měly reprezentovat devadesátá léta, na chvíli jsem získal pocit, že v tomto období zřejmě nevzniklo moc zajímavého. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč polovina skladeb, které v neděli zazněly, vůbec z tohoto období nepochází. Nicméně to podrobně rozeberu u každé z nich.

Po nějaké době došlo zase na společnou píseň, kdy zbývající pětici podstrčila produkce "One" od U2. Že to bude jedna z nejhorších verzí tohoto hitu, jsem tak nějak tušil, ale snad až na Martina Šafaříka mě přece jen zbývající čtyřka dokázala ještě překvapit, zvlášť když začali zpívat úplně jinou písničku, kterou si zřejmě v danou chvíli právě vymysleli.

"What's Up" od 4 Non Blondes jsem nesnášel už asi po deseti posleších a od té doby se tento pocit nezměnil - a že to je už nějaký čas, co je na světě. Sabina Křováková má navíc spoustu vlastností, které mě iritují a které jsem už zmínil tolikrát až hanba. Není divu, že první vystoupení bylo pro mě spíš utrpení. Bylo ale docela zajímavé, že ji Sabina pojala méně energicky a klidněji než originál, což se mi vlastně docela líbilo. Tentokrát byl její osobitý a osobní přístup ku prospěchu věci.

Martin Šafařík jako první propašoval do devadesátých let písničku, která má původ úplně jinde. "Candle In The Wind" vznikla samozřejmě v roce 1973 jako pocta Marylin Monroe a v devadesátkách ji Elton John akorát oživil pro pohřeb Lady Diany. Takže první podfuk a navíc ji Martin zpíval v té původní verzi, tedy s "Goodbye Norma Jeane" a ne s "Goodbye England's rose". Nicméně zpět k jeho podání. Byl to takový Martinův standard - vkusný, muzikantský, dobře zazpívaný a se zvláštní výslovností.

Totální úlet jsme zažili tentokrát s Veronikou Stýblovou, která byla potrestaná "...Baby One More Time" Britney Spears. Už při "One" mě to napadlo, ale teprve při jejím sólovém vystoupení se mi to potvrdilo. Ve chvíli, kdy Veronika nemůže imitovat originál, sklouzává do podoby LeAnn Rimes, což je na jednu stranu skvělé, protože tuhle zpěvačku mám nesmírně rád, ale na druhou stranu jí pořád schází originalita. A je jedno, že zazpívá to, co samotná Britney nezazpívá. Ale country by jí fakt šlo.

Další podvod na diváky přinesl Štefan Pčelár. "Easy", ať ji Faith No More proslavili, jak chtěli, je prostě písnička od Commodores z roku 1977 a v tomto kole neměla co dělat. Možná měl Štefan zvolit právě originální verzi, která má v sobě víc šťávy, zatímco v téhle působil lehce nudně. Navíc jakoby tentokrát znásobil svoje prapodivné frázování, kdy nějak nedokáže rozdělovat některá slova a váže je po francouzsku dohromady. Je to škoda, že na to začíná kašlat. Jednak je poslední Slovák a jednak má i přes to všechno stále něco do sebe.

V podvodech pokračoval i Adam Kukačka. "Can't Help Falling In Love" má k devadesátým letům tak blízko asi jako Brazílie a Nový Zéland. Tenhle song má dokonce kořeny v osmnáctém století a samozřejmě nejslavnější, Elvisova verze pochází z roku '61. V neděli se snažil o verzi UB40, jenže Kukačka není Šeps a na reggae opravdu nemá. V medailonku mluvil o svém nejslabším vystoupení - rozhodně to nebyla "Lady Karneval", ale minulý Adams a předně právě jeho parodie na Aliho Campbella, byvšího lídra UB40. Bylo to tak otřesné, že bych tenhle výkon radši přeřadil do Hvězdné pěchoty.

Konečně opravdové devadesátky přišly s druhým vystoupením Sabiny Křovákové, která si střihla "Bitch" Meredith Brooks. A já musím říct, že se mi po dlouhé době Sabina fakt líbila. Tahle písnička jí sedla naprosto neskutečně, měla ten správný říz, drzost a přitom se vůbec nepustila do svých zlozvyků, hlavně co se týče protahování a blbého frázování. Patrně to byl její nejlepší výkon v soutěži.

Musím říct, že na rozdíl od poroty se mi stejně líbil i Martin Šafařík s "Bitter Sweet Symphony" od The Verve. Vůbec mi nevadilo, že si ji užíval a že ho možná strhla víc, než by si někteří představovali. Bylo cítit, že on to tak cítí, podařilo se mu do ní dostat kopec energie a jediné, na co se fakt nedalo koukat, bylo jeho pitvoření.

Veronika Stýblová neměla tenhle večer svůj den. I ona vyfásla věc, která nepochází z devadesátých let, a je opravdu škoda, že si neposlechla Princův originál "Nothing Compares 2 U". Třeba by se pak nesnažila uzpívat neuzpívatelnou verzi Sinéad O'Connor. Nemůžu si pomoct, ale těch falešných tónů tam bylo více, než je zdrávo, a mám pocit, jako by se do té písničky vůbec nebyla schopná dostat.

Štefan Pčelár nezazářil ani ve "Strong" Robbieho Williamse. Jeho druhé vystoupení v podstatě kopírovalo to první se všemi nectnostmi i pozitivy. Nemůžu si ale pomoct od pocitu, že se Štefan začal nudit a že mu SuperStar začala lézt na nervy. Nevím, z jakého důvodu ho porota relativně chválí.

Podobný pocit mám i v případě Adama Kukačky. Asi je to tím, že kdyby měly jeho kritizovat za dětský projev, popřeli by svoji vlastní práci. Stejné to totiž bylo i v případě jeho verze "Losing My Religion" od R.E.M. Alespoň to nebyl takový průšvih jako v případě prvního vystoupení, tohle bylo pouze neslané-nemastné.

Musím říct, že toto kolo se mi vlastně moc nelíbilo, tedy vyjma Martina Šafaříka a Sabiny Křovákové. Zbylá trojice byla evidentně slabší, a pokud bych vyřazoval já, byl by to opět Adam Kukačka. Nicméně ten opět postoupil. Komu se to nepodařilo, byla tentokrát Veronika Stýblová, jejíž vyřazení ale žádným překvapením není. Letos byli v nejlepší šestce takoví lidi, že vsázet na vítěze i vyřazené by byl poměrně velký risk. V soutěži zůstala jedna jediná holka a tři kluci a poslední čtyřka si příště zazpívá písničky, které jim vybrali diváci.