"33" je pravděpodobně úplně poslední studiové album Blue Effectu (M. Effektu, či Modrého Efektu, chcete-li všechny variace, ke kterým byla kapela režimem donucena). Současně je i poslední nahrávkou, na které je možné slyšet kvílejícího Leška Semelku. Od roku narození "33"(/1981, Supraphon) do konečného rozpadu Blue Effectu uběhlo sice ještě bezmála deset let a kapela ještě třikrát změnila sestavu, do studia se na natočení dlouhohrající desky však od té doby už nedostala. Vzniklo alespoň několik singlů a živých nahrávek, na nichž je vývoj, který Blue Effect se svým matadorem Radimem Hladíkem v čele prožíval, krásně viditelný. Na reedici CD, které v roce 2001 vyšlo pod hlavičkou Sony Music / Bonton, zabírá samotné album "33" jen něco málo přes polovinu času, ve zbytku jsou zkompletované všechny následující natočené singly, místo vyšlo i na plnou, nezkrácenou, koncertní verzi "Avignonských slečen z Prahy", která dík omezené kapacitě LP nezazněla na "33" celá.

Těžko hledat objektivní fakta, proč "33" působí, jak působí. Ale když se při jeho poslouchání v bookletu dočteme, že deska vznikala krátce před rozpadem M. Efektu, tedy ve chvílích, kdy se základní hybatelé výrazu - Hladík a Semelka - přestávali docela shodovat na názoru, kterým směrem chtějí kapelu vést, začnou se pochyby o podivném výrazu nahrávky zdát na místě. I když odmyslíme zvuk "33", který je v dnešních měřítkách velmi podprůměrný a opravdu nepříjemnou barvu hlasu Leška Semelky, dýchá z desky přesto podivný chlad a jakási celková neupřímnost. Nebo jinak, hrátky se syntezátorovým artrockem, které k osmdesátým letům chtě nechtě patřily, vyznívají z dnešního pohledu legračně až směšně, zejména dík zvláštnímu patosu a minimálnímu muzikatnskému odstupu.

Rozpad, respektive změna obsazení, které se Blue Effect v roce 1981 dočkal, byla pro další vývoj obou čelních osobností potřebná. Lešek Semelka s bubeníkem Vlado Čechem přibrali další muzikanty a založili Společnost Leška Semelky (ano, kapela se skutečně jmenovala S.L.S.), Radim Hladík nabral nové muzikanty a začal pracovat na změně stávající image Modrého Efektu. Singly, které průběžně vycházely, měly různé podoby, nálady a tvary, přesto jim jedna, z dnešního pohledu velmi příjemná věc, společná je. A to odklon od rozsáhlých artovních aranží směrem k "písničkovitějším" tvarům, přitvrzení a jednotnému, syrovějšímu výrazu. Nálada skladeb jako "Záhada jmelí", či "Úhel pohledu" (kdo z dnešních fanoušků Lucie ví, že v závěrečné fázi Blue Effectu fungovala rytmická dvojka Koller - P.B.Ch.), má jasný tah na bránu, energie, která z muzikantů vyzařuje, je přesvědčivá a dík tomu možná skladby přežily dodnes. Toho, že zastaralý zvuk nemusí být vůbec důležitý v tom, jestli mají skladby co "říct", je jasným důkazem dvojka "Doktor" a "Čajovna" z druhého singlu, který zastupuje Blue Effect ve fázi se zastydlými syntetickými automatickými bicími - nakonec "Čajovna" dnes zůstala jeho možná vůbec nejznámější písní.

Když tedy pomineme diskutabilní otázku, jestli dnes může syntezátorový artrock se zpěvem, jehož barva podvědomě vyvolává husí kůži, ještě někoho oslovit, je třeba ocenit krok, který vydávající firma udělala. Krok, kterým jednoduše zkompletovala posledních deset let roztříštěně vydávané tvorby Blue Effectu, který ve své době na domácí hudební scéně neoddiskutovatelný význam měl a na jehož obrazu je tato fáze velmi podstatná.