V posledních letech se objevovaly spekulace, že už se žádného nového materiálu od Davida Bowieho nedočkáme. Napomáhal tomu i fakt, že od vydání studiovky "Reality" uběhla už jedna dekáda. V průběhu jednotlivých let však vycházely různé kompilace, Bowie často hostoval na rozličných projektech a také koncertoval. Nečekaně vydaná deska "The Next Day" je ale návratem v obvyklé formě, jak jsme u tohoto chameleona zvyklí. Jakub Malar se v hlavní recenzi obsáhle rozepsal a hlavně chválil, což ve výsledku dalo osm bodů s dodatkem: "Za přispění Tonyho Viscontiho všem na ploše čtrnácti kompozic ukázal, že je stále na míle vzdálený tomu, stát se muzejním exponátem, naopak jeho tvorba je ve výsledku živelnější a podstatnější, vyjadřující pocity úzkosti, znechucení a strachu v dnešním světě zmítaném konflikty, od nichž naši pozornost možná až příliš často odvádí povrchní celebrity." Ve stejném nadšení pokračuje i naše makrorecenze, ve které se finální hodnocení zastavilo na krásných osmdesáti čtyřech procentech.

Tento velmi pozitivní výsledek nám pomohl potvrdit/vyvrátit i náš host - James Harries. Loni se tento písničkář připomenul deskou "Voice Memos: A Collection Of Songs I Recorded On My Mobile Phone" a prý již pomalu střádá nápady na tu další. Mezitím vydatně koncertuje, aktuálně jej třeba můžete zastihnout 16. června na speciálním webcastu a třeba jej i finančně podpořit.

---

Tomáš Parkan - Hudební fantazie ukrytá v barvách - 9/10
Vztah k interpretovi: Zvláštní. Líbí se mi věci od "Modern Love" až třeba po "Earthling", ale zároveň na té samé trase najdu spoustu skladeb, které se mi nelíbí.

Poslouchám "The Next Day" a nestačím se divit, jak někdo po tolika letech pauzy a přitom v relativně pokročilém věku dokáže natočit tak skvělou a zároveň velmi invenční nahrávku. Vše začíná u zvuku alba. Ten má tu správnou hutnost, drive a pestrost. Pokračuje to v přesně vyváženém mixu progrese a alternativy s dobře poslouchatelnými melodiemi, končí to ve výborné produkci a melodické bohatosti nahrávky. Co mě ale doslova uhranulo, je, jakým způsobem Bowie kombinuje styl své starší muziky, moderní věci, nejrůznější zvukové hrátky a vlivy nejrůznějších interpretů okolo - občas se na posluchače vynoří fragmenty Rolling Stones, Genesis, Beach Boys, U2 nebo dokonce i Eltona Johna a možná řady dalších. Přitom všem ale stále zůstává David Bowie hlavně sám sebou - zpěvákem s naprosto signifikantním způsobem zpěvu, melodické stavby a schopností lehce proplouvat mezi žánry. Výsledkem toho všeho je deska, která již dnes patří mezi nejlepší letošní nahrávky, a nedivil bych se, kdyby v průběhu času posbírala i nějakou tu hudební cenu.

Tomáš Tenkrát - Bowie umí, ví, sní, hřmí, ale hlavně pořád skvěle zní (9/10)
Vztah k interpretovi: Nevěřím nikomu, kdo nevěří na Ziggyho Stardusta.

Méně elektroniky, více kytary a silný závan sedmdesátek. Upřímně, opravdu hudební svět chce po někom, komu táhne na sedm křížků, vizionářství a určování kurzu? To je blbost. Perfekcionista Bowie se vrátil, když to nikdo nečekal, a my mu můžeme být vděční. Vrátil se s deskou, která sice neobjevuje Ameriku, dokonce ani žádný zapadlý atůlek uprostřed oceánu, ale působí naopak jako návrat na místo, kde to velmi dobře znáte. "Vždy jsem měl odpornou potřebu být víc než člověk," pravil jednou Bowie. Paradoxně teď natočil desku, ze které je ta člověčina cítit nejvíce. "The Next Day" voní jako jaro na Potzdamer platz a chutná jako slza na rtech. Jak zpívá v hitové "Dancing Out In Space" - "Je to něco jako náboženství, tanec tváří v tvář, něco jako utonutí, tanec mimo vesmír." Bowieho je stále nutné zbožňovat. Za to, jak umí nejen jako interpret a autor stárnout, ale i za to, že správně odhadl čas, kdy je třeba se vrátit domů.

Honza Průša - Překvapení bez překvapení (8/10)
Vztah k interpretovi: Jeho desky a cédéčka se nachází na jednom z nejčestnějších míst v mé sbírce.

Byl konec osmdesátek, psal se možná rok 1987 a já poprvé viděl v tehdejším studiu Kontakt Davida Bowieho. Video k "China Girl". Byl jsem na horách a jméno David Bowie jsem si zapamatoval. Ten pán byl tak jiný než cokoliv, co jsem do té doby znal. Letos, taky na horách, jsem začal poslouchat jeho aktuální album "The Next Day", jehož vlastně jediným překvapením je, že vůbec vyšlo. Objevilo se doslova z ničeho nic v době, kdy už leckdo (včetně mne) nepředpokládal, že ještě něco od tohoto charismatického a geniálního Brita bude. Nic dalšího už ale překvapujícího není. David Bowie se nesnaží objevovat nové světy či planety, spíš navazuje tam, kde se pohyboval i na třech posledních řadovkách. A jako na nich je i velmi písničkářský a čitelný, což ale neznamená, že by tu chyběly nápady a invence. Naopak. Další řadovka potvrzuje, že místo, které si v hudební scéně vydobyl, je zcela zasloužené, a že pořád ví a umí říct, co potřebuje. A i když v jeho dlouhé kariéře byla alba, které mne příliš nezaujala, "The Next Day" není tím příkladem. Jde o jednu z desek roku a melancholická "Where Are We Now?" je pak krásnou ukázkou toho, jak pěkně se dá zestárnout. Tak dobře jako Bowie to mnoho šestašedesátníků neumí.

Ondřej Hricko - Nostalgický Bowie (8/10)
Vztah k interpretovi: Vždyť mimo jiné objevil a spasil Iggyho Popa, jak bych ho nemohl mít rád.

David Bowie natočil už tolik zásadních alb, že kdyby již s nahráváním definitivně seknul, nikdo by mu to nemohl mít za zlé. Své si již odpracoval a rozhodně si slávu nevydobyl tou nejsnažší cestou, ba naopak vždy bořil hranice a zažité stereotypy. "The Next Day" sice už není zásadní milník samotné hudby a možná ani v rámci diskografie umělce, ale stále působí velmi svěžím dojmem a dokazuje, že Bowie skládat rozhodně nezapomněl. To vlastně prozradily už první dvě vlaštovky "Where Are We Now?" a "The Stars (Are Out Tonight)", které vydání alba předcházely a které bych se nebál označit za prvotřídní hity. Především prvně zmíněná je díky naléhavosti Bowieho hlasu nazapomenutelnou melancholickou baladou. Vlastně celá nahrávka na mě působí značně melancholicky a budí ve mně pocity nostalgie z dob minulých. Jako by nás chtěl mistr skrze své dílo vtáhnout do dob svého mládí, abychom na chvilku nahlédli pod pokličku jeho života. A podařilo se mu to vážně skvěle. Krásná deska.

Pavel Parikrupa - Hvězda je (zas na chvíli) venku (8/10)
Vztah k interpretovi: Ne že bych mu vždycky rozuměl, ale odjakživa ho respektuju a posledních patnáct let jsem jeho fanoušek.

Ačkoliv si David Bowie od nepaměti jede vlastní ligu a je to velký pán metamorfóz, je jeho nová deska "The Next Day" v podstatě docela přístupná a oproštěna od experimentů (až na drobné výjimky typu "If You Can See Me"). Na rozdíl třeba od alba "Earthling", které je jednoznačně ovlivněno trendy devadesátek, je "The Next Day" další Bowieho nadčasová nahrávka plná skvělé rockové muziky. Žádná vata usedlého páprdy, který se po deseti letech vynořil odnikud, aby se mu přisypalo něco málo škváry na kupku. Šedesát šest let, důchod? Ani náhodou, Bowie je plný energie a chuti a servíruje dokonce i hity ("The Stars (Are Out Tonight)", "Valentine's Day"), nemluvě o nádherných melancholických baladách "Heat" a singlové "Where Are We Now?". A nedá mi (opět) nevzpomenout až špionážní utajení tvorby nahrávek a skvělý timing vydání alba. Mimochodem, ten šíleně barevný booklet plný slitého textu je skoro nečitelný!

---

Album: David Bowie - The Next Day
Průměrné hodnocení: 8,4/10
Celkový čas: 53:41
Skladby: The Next Day, Dirty Boys, The Stars (Are Out Tonight), Love Is Lost, Where Are We Now?, Valentine's Day, If You Can See Me, I'd Rather Be High, Boss Of Me, Dancing Out In Space, How Does The Grass Grow?, (You Will) Set The World On Fire, You Feel So Lonely You Could Die, Heat