Dave Grohl během loňských Grammy Awards pronesl řeč, v níž se zmínil o tom, že by populární hudba měla obsahovat méně elektronické výpomoci a měla by být více o lidském přístupu. On sám asi těžko může předpokládat, že by jeho slova něco změnila, ale dělá maximum pro to, aby všem ukázal, že mezi námi se stále ještě objevují hudebníci, kteří jsou schopni vytvořit skvělou hudbu, aniž by k tomu potřebovali pomoc od počítačových programů, a že právě ten lidský element je nenahraditelný. Pokud si poslechnete poslední desku Foo Fighters "Wasting Light", musíte sami uznat, že na tom je velký kus pravdy.

A právě tahle jeho vize, cítění a sentiment jsou naplno rozvinuty na jeho režisérském debutu, v němž se rozhodl zaměřit na losangeleské nahrávací studio Sound City, které v roce 2011 po více než čtyřiceti letech ukončilo svou činnost. Jméno tohoto studia, oblíbeného pro svůj analogový zvuk a především pro unikátní snímání bicích nástrojů (to bylo natolik ceněné, že když začal ze zdí nahrávací místnosti opadávat původní nátěr, personál odmítl zdi znovu vymalovat, aby se náhodou nezměnila akustika), vám asi nejspíš nic neřekne, ale rozhodně jste slyšeli o albech zde natočených. Jen tak namátkou v Sound City byly natočeny takové klasiky jako "Nevermind" Nirvany, debut Rage Against The Machine, "One Hot Minute" Red Hot Chili Peppers nebo slavný "Pinkerton" kapely Weezer (a to je prosím jen hrstka z dlouhého seznamu).

Grohl se nemohl smířit s tím, že se za studiem jen tak zavřou dveře, a rozhodl se jeho odkaz uchovat jednak skrze obrazový materiál prostřednictvím dokumentu, ale také skrze zvuk samotný. Odkoupil a do svého studia si zabudoval analogový nahrávací panel Neve 8028, který byl následně použit k natáčení hudebního doprovodu pro dokument. Jak už jsme si zvykli, ve světě Davea Grohla se nic neděje jen tak, a nutno říct, že složení muzikantů zastoupených na soundtracku "Sound City: Real To Reel" obsahuje řadu silných jmen a na papíře to celé působí jako sestava snů. Konečný výsledek už tolik působivý není.

Co vzniklo, je nevyrovnaná kolekce Grohlových kompozic zpívaných jinými umělci. Ačkoliv ostatní muzikanti jsou ve většině případů podepsáni jako spoluautoři, Grohlův rukopis je jednoduše nepřeslechnutelný a většina nahrávek by klidně mohla být natočena a vydána pod hlavičkou Foo Fighters (stačí si vzít hned úvodní "Heaven And All" a "Time Slowing Down"). Problém je v tom, že každé z jedenácti písní byla věnována pouze jedna čtyřiadvacetihodinová natáčecí frekvence. Nelze se pak divit, že některé z nich působí spíše jako rozpracované demo nahrávky. Nebo alespoň tak působí dobrá první polovina alba korunována textovou impotencí Rickem Springfieldem zpívané "The Man That Never Was" (Sometimes you make me play the fool / Sometimes you treat me like a tool / You are the whip that drives the mule) a nedivil bych se, kdybyste měli po následujícím tříminutovém vyřvávání "Your Wife Is Calling" Leeho Vinga chuť jednoduše přestat poslouchat.

Nedělejte to, protože počínaje "From Can To Can't" a skladbou "Mantra" konče jsou spolupráce mnohem zajímavější a smysluplnější. Snad jen s výjimkou "Cut Me Some Slack", kde se sešli zbylí členové Nirvany s Paulem McCartneym, v níž ale jde v první řadě o muzikantskou radost, splněný sen zahrát si se svým idolem, o nespoutaný uvolněný jam. Navíc energie skladbě nechybí a Sir Paul se v ní hlasově vyřádil jako už dlouho ne (naposledy snad takhle řval na "Bílém albu" The Beatles).

Předností již zmíněného "From Can To Can't" je zpěv Coreyho Taylora (výjimečně položený vysoko) a také expresivní kytarová hra Ricka Nielsena (Cheap Trick), poté následují spolupráce s Joshem Hommem - "Centipede" a "A Trick With No Sleeve", které by mohly naznačit, jak by mohla znít očekávaná nová nahrávka Queens Of The Stone Age, a vše zakončuje "Mantra", v níž se ke Grohlovi s Hommem přidá ještě Trent Reznor. Skladba sama o sobě nepřináší nic, co bychom předtím neslyšeli u Foo Fighters - od pomalého začátku nás čeká podobné vygradování jako třeba v "Let It Die" nebo "But, Honestly" (album "Echoes, Silence, Patience & Grace"), ale konečný efekt je i přesto působivý.

"Sound City: Real To Reel" má svá světlá místa, ale ta špatná se těžko ospravedlňují. Někteří muzikanti si nesedí s ostatními a všichni se musí vypořádávat se špatnými texty. Přes tyto kritiky album má své kouzlo a k tomu roztomilý "koho zajímá, jestli tyto skladby stojí za prd, děláme to pro dobro rockové hudby" přístup. Těžko se dá předpokládat, že by bylo připomínáno pro své skladby, spíše pro to, co symbolizuje. Nechť úžasný analog odpočívá v pokoji!