Americké r'n'b právě neprožívá nejšťastnější období. Jeho umělečtější část sice boduje (viz Frank Ocean, Miguel nebo Kanaďan The Weeknd), ale ta mainstreamovější jako by téměř vymizela. Nebo se alespoň přetransformovala do europopově taneční hudby. Někteří se s novými trendy poprali se ctí (Usher), jiným se to tak úplně nepodařilo (Chris Brown, Timbaland, will.i.am, Kelis, atd.). Další zase raději spí a v klidu čekají, až budou houpavé rytmy zase v kurzu (Beyoncé, N.E.R.D., John Legend, Jennifer Hudson, Jordin Sparks, Jamie Foxx...).

Kdo nám tedy na scéně zůstal? Moc jich není. Máme tady jména jako Alicia Keys, Trey Songz, Cee-Lo Green, Bruno Mars, znovuzjevivší se Justin Timberlake nebo právě Ne-Yo. A ani ten nemá své jisté. Předposlední deska "Libra Scale" stála za starou bačkoru, a proto na novinku "R.E.D." (čili Realizing Every Dream) čekalo podstatně méně lidí než dřív. A i na páté studiovce, tentokrát pod labelem Motown Records, dává zpěvák částečně za pravdu domněnce, že r'n'b středního proudu momentálně neví kudy kam a točí se v kruhu. Jsou obavy o žánr i o budoucnost třicetiletého Američana opodstatněné?

Ano i ne. Ne-Yo nám už v minulosti dokázal, že umí svůj rukopis vepsat do příjemně chytlavých písniček, které ctí pravidla žánru a za jejichž poslech se není třeba stydět. Namátkou uveďme třeba "So Sick", "Mad", "Sexy Love", "Go On Girl" nebo "Part Of The List". Na novince v podobném duchu sice pokračuje a postupně se zbavuje nálepky další rádoby Jackson, ale bez výhrad to není ani tentokrát.

Největší problém alba je jeho nesourodost. "R.E.D." je z převážné části tvořeno baladami a skladbami ve středním tempu, které by teoreticky mohly být jako stvořené pro vášnivé večery zamilovaných dvojic a jejich líná víkendová rána. To by na něm ale nesměly být i vyloženě taneční klubovky, které mezi "oplodňováky" působí jako pěst na oko. Potíž je totiž v tom, že můžete nahrát sebelepší taneční věc, ale pokud se na album nehodí, zbytečně celku podkopáváte nohy. Zklamete totiž jak nové fanoušky, kteří si jej poslechli kvůli rozjuchaným hitům z rádia, tak ty starší, kterým vyhovovala soulovější tvorba.

Buďme tedy konkrétní. Mezi pomalejšími skladbami bodují jak balady "Miss Right" a "Stress Reliever", tak country načichlá vybrnkávačka "She Is", kde vypomohl Tim McGraw. Výhrady nelze mít ani vůči hutným beatem podpořené "Don't Make 'Em Like You" s druhým hostem, výborným Wizem Khalifou.

Ani taneční složka alba se nedrží u zdi. Se singlem "Let Me Love You (Until You Learn To Love Yourself)" zpěvák zaslouženě zabodoval v hitparádách a "Forever Now" nebo "Shut Me Down" v sobě nesou kromě výrazně synthpopové produkce dua Stargate, resp. Emanuela Kiriakou, i nezbytný rhythm'n'bluesový feeling, který třeba Rihanně na robotickém "Unapologetic" tolik chyběl. Ve společnosti takto svébytných písní si na fádní "Libra Scale" už ani nevzpomenete. Škoda jen, že na první ligu to ani tak nestačí.

Jako by se fenomenální tanečník a otec dvou dětí nemohl rozhodnout, jakou desku vlastně chce nahrát, a tak jen vybral třináct pecek, náhodně je zamíchal a vypustil do světa. Ostatně, když si pak dohledáte, jak probíhalo natáčení, zjistíte, že to tak vlastně i bylo: "Nechci, abyste dělali písničky s tím, že "dělám track pro Ne-Ya". Chci, abyste prostě něco vytvořili a nechali mě být tím elementem, který k tomu nakonec přidáme. Není možné se dál vyvíjet, jestliže tě všichni, se kterými pracuješ, chtějí nechat v uzavřené škatulce." Záměr to byl možná sympatický, ale výsledek není tak přesvědčivý, jak by mohl být. Fanoušci se s ním ale po počátečních neshodách nakonec přece jen smíří.

Abychom si rozuměli, ty písničky sice dohromady tvoří mišmaš, ale samy o sobě špatné nejsou. Na zadek si z nich sice nesednete a považovat je za spásu černé muziky by bylo až příliš bláhové, nicméně je třeba jedním dechem dodat, že většina skladeb laťku průměru překračuje takřka bez problému. A proto, pokud máte rádi jeho tvorbu, můžeme vám nového Ne-Ya s čistým svědomím doporučit.