20 - 16 | 15 - 11 | 10 - 6 | 5 - 1

---

Je až s podivem, jak se za těch pár let z třinecké kapely, která si sama vydala desku, pro některé lidi stali Charlie Straight skupinou, která je ten největší mainstream. Přitom formace kolem Alberta Černého jen dává hudbě vše a nebojí se neúnavně koncertovat. A že se jejich písničky líbí i holkám? No bóže... Albová dvojka "Someone With A Slow Heartbeat" sice nedosahuje energičnosti a síly debutu, představuje však formaci v klidnější a vyzrálejší poloze. Hitovky na první dobrou vystřídaly delší kompozice, v nichž kapela více pracuje s náladami a gradací, a spíše než jako sbírka jednotlivých skladeb působí jako celek. A ne že by na tom v době online hudby a digitálních formátů až tolik záleželo, ale potěšilo i skvěle udělané cédéčko s krásným bookletem. Na detailech prostě záleží.

---

Pokud jste z pražské Letné, pravděpodobně je znáte - kovboje, co za dne brousí surfařská prkna a po nocích valí nekompromisní rock'n'roll (modifikovaný post-punkem a garážovým country). Mají kostkované košile, vytažené ponožky, zlaté špičky bot, tunely v uších, tetování, vousy přes dolní půlku obličejů, vlasy přes tu horní. Jasně, nejsme fashionserver, ale musicserver, jenže na místě je otázka, kdo jiný by mohl hrát takovou muziku, aby byla alespoň zčásti uvěřitelná? To Wild Tides věříte všechno, jsou zjevením na scéně, kde mladé kytarovky zní buď zoufale středoškolsky, nebo jako ještě zoufalejší revival libovolného trendy indie zahraničního jména. To Wild Tides věříte všechno - mladost, hravost, drzost, odmítání konvencí a zaběhlých postupů. Svá fragilní ega kluci maskují nánosy bahna, což bylo patrné již u loňského debutového minialba "Hearts On Fire", které se mohlo pochlubit originálním zvukem a naprosto unikátní atmosférou. Právě prostřednictvím EP (ale i častého pražského koncertování) se kolem živelných Wild Tides utvořila poměrně početná fanouškovská základna. Nezávislá Praha svůj fenomén již má, frontální celočeský útok budou moci uskutečnit letos, neb by jim co nevidět měla vyjít plnohodnotná premiérová nahrávka.

---

Gerda Blank, dvojice původem z Nového Zélandu, se na naší hudební scéně objevila z čistajasna. Nikdo je tu nečekal a nikdo by nepředpokládal, že s nálepkou tuzemská kapela se rozezní tak garážový joydivisionovský post punk s notnou dávkou whiteovské dekandence. Ano, deska "Numbers" je v našich končinách nevídaným objevem napěchovaným sice méně přístupnou, leč propracovanou kolekcí (staro) moderní hudby, za kterou by se nestyděla žádná proklamovaná západní undergroundová hvězda. Album skvěle funguje jako celek, nemá výrazně vyčnívající hity, ale nezpozorujete zde ani slabá místa. "Numbers" je perfektně fungující stroj, který při svém chodu vyřve vše potřebné, proletí kolem vás a z ničeho nic se zase umlčí. Pocit fascinace však přetrvá ještě notně dlouhou dobu.

---

Jaromír Švejdík je skvělý pozorovatel svého okolí a pocity z něj přetavuje do textů písniček. Umakart se probudili do chladného rána a "Vlci u dveří" odhalují velkou truhlu emocí. Těch smutnějších, ale s odleskem jakési naděje, optimismu. Hosti jako ille, Kristina Krutská nebo Jan Těsnohlídek představují nepatrné, přesto důležité kořenící směsi, které celku dávají nové obrazce. Jaromír své příběhy vypráví jako malby jednotlivých momentů a dlouhý trip mezi Jeseníkem a Prahou nakonec není pouhým záznamem drbů podstrčených na internet. Hudebně Umakart zůstali věrni své stylizaci, avšak mnohem více do všeho promlouvá elektronika, což není vůbec na škodu. "Na hory", "Kuku a Koko", "A venku zase prší", "Pět Tibeťanů" nebo titulní "Vlci u dveří" jsou tahouny, momentkami posmutnělých sídlištních zátiší, v nichž pošpiněné melodie fungují, oslovují a naleznete s nimi určité spříznění. "Vlci u dveří" jsou povedení a závislost na nich jen tak nepřejde.

---

Pro Václava Neckáře byl loňský rok velkým úspěchem. Album "Dobrý časy", kterého se zhostili členové kapely Umakart, patří mezi nejlepší počiny, které rok 2012 vyplivl, zároveň je to pak přelomová nahrávka samotného barda, který se tímto vrátil v plné síle do hudebního světa až na úplný vrchol. Kolekce deseti melancholických balad vás skrz texty Jaromíra Švejdíka zavede do duše Václava Neckáře a spolu s ním si tak máte šanci prožít jeho posledních pár let plných smutku, ale i naděje a štěstí. Vybrat pak nejlepší klenoty alba je úkol téměř prometheovský, všechny skladby jsou totiž velmi podobně načrtnuty a vzbuzují obdobné pocity. Hodnotit škálu jejich kvalit dle chytlavosti refrénu mi přijde krajně nemístné a irelevantní. "Dobrý časy" jsou zkrátka výjimečným skvostem, který dokáže vyrazit mnoha posluchačům dech a jehož odkaz nám bude v uších znít ještě dlouho po jeho posledním poslechu.

---

20 - 16 | 15 - 11 | 10 - 6 | 5 - 1