20 - 16 | 15 - 11 | 10 - 6 | 5 - 1

---

Na desky Karla Plíhala si jeho posluchači musejí vždycky dlouho počkat. V případě "Vzduchoprázdnin" to bylo osm let, které uplynuly od vydání předchozího řadového alba "Nebe počká". U Plíhala se to ale vyplatí, a i když dnes už těžko překvapí něčím nečekaně novým, opakovaně nás udivuje tím, jak moc dobrý a konzistentně kvalitní dokáže být. "Vzduchoprázdniny" jsou albem, které se hodně obrací k milostné poezii. Zároveň se zde pamatuje právě i na předchozí Kainarovské album, k němuž se tu hudebně často přibližuje. Plíhal tak vychází ze svých dávných vzorů a zároveň navazuje i sám na sebe. Stále si obratně hraje s češtinou a provádí neuvěřitelné akrobatické kousky se slovy, podobně hbitě ale pracují i jeho prsty při hře na kytaru. A vedle toho je jeho typická poetičnost a tvář plachého, zakřiknutého introverta, který jako by k nám spadl z jiného světa. Plíhal tak "Vzduchoprázdninami" ukazuje, že umí i nadále zůstat tím obyčejným písničkářem, klukem s kytarou. A pořád nám má co říct, aniž by musel cokoliv moderně dobarvovat.

---

Jedná se patrně o nejvíce nedoceněnou tuzemskou desku loňského roku. "Doom na kraji lesa", podzemím tak dlouho vyhlížený milník, v nadzemním měřítku až nepochopitelně zapadl. Kombinace nadčasovosti, nezařaditelnosti, audiovizuální propracovanosti a chuti dělat věci jinak paradoxně způsobila nezájem hudebních publicistů - dodnes marně pátrám po důvodech, proč se nahrávka neobjevila v nominacích na Apollo či Vinylu, protože co jiného chtějí tyto ceny oceňovat a pro veřejnost objevovat, když ne právě Píču z hoven? Přitom vydání debutového alba temně atmosférické, melancholické, lehce prvoplánové (ovšem těžce působivé), sexy, obscénní, fekální formace předcházela šeptanda a mnozí (včetně mě) prorokovali vznik fenoménu a kultu ala WWW (nebo alespoň Kazety). Nestalo se. Píča z hoven zůstala i po své vydařené albové premiéře v pozici solitéra. Česká veřejnost zatím není natolik kulturně gramotná, aby se povznesla nad svou vlastní omezenost (čti vyprázdněnost) a podobný krněnský experiment výrazněji ocenila - což ovšem není omluva, spíše konstatování plné rozčarování.

---

Pod Ideovým labelem Ty Nikdy v uplynulém roce vzniklo hned pět desek, včetně té s názvem "Label", která představuje celou sebranku, včetně nového přírůstku na soupisce, Slováka Boye Wondera. Společná deska všech rapperů a producentů byla výzva. Idea ale nezklamal, se svými ovečkami se ukázal v nejlepší formě. Spolu ještě s Restem, Pauliem Garandem a Geyem dokázal stvořit album, na kterém si každý posluchač najde svůj oblíbený track, neboť styl šesti různých producentů je hodně rozmanitý. Jasnými labelovými hymnami se staly "Závist" (Kenny Rough) a "Flowtci" (DJ Fattte), já bych vypíchl zejména "Zapomeň na mě" (Kenny) a "Horolezci" (Inphy). Deska sice nezanechala tak velkou stopu, jak by si možná zasloužila, jasně ale ukázala velké schopnosti této početné partičky. A pokud se Bigg Boss nevzpamatuje (rozuměj nezačne opět vydávat rapové desky), i na pražské koncerty Ty Nikdy začne chodit více lidí.

---

Kryštof mají na české scéně specifické místo. Hrají sice pro tisícovky lidí, frontman Richard Krajčo by mohl být každý týden na titulkách bulvárních plátků, ale přesto jejich desky nejsou jednoduše prvoplánové. Stejně jako si můžete prozpěvovat jejich rádiovky, můžete se i zadumat v mnoha albových skladbách, které by rádia nesnesla. "Inzerát" je i v jejich tvorbě jedinečný tím, jak se kapele a producentovi podařilo vytvořit semknutý celek, který je silně písničkový, ale přitom neomrzí ani pox-tém poslechu. Po několika deskách, které občas zaškobrtly, se jim opět podařilo nahrát album, které funguje po celou svou hrací dobu, nenudí, překvapuje a baví. Duety s Tomášem Klusem a Jaromírem Nohavicou by se sice mohly považovat za sázku na jistotu, ale kdo z vás to má? Z celé desky i všeho okolo je navíc poznat, že kapela nebere nic na lehkou váhu a chce věci dělat pořádně a na úrovni. A to se v Česku, nejenom v hudbě, zas tak často nevidí.

---

Již se svým debutem se stali Kieslowski v předloňském roce jedenáctým nejúspěšnějším tuzemským albem a skutečnost, že letošní "Na nože" obsadilo až místo šestnácté, znamená jen to, že v roce 2012 se v Česku urodilo opravdu velké množství vynikajících desek. Marie Kieslowski a David K. Pomahač už sice nejsou tak překvapivou a nově objevenou dvojicí, bez problémů a s lehkostí sobě vlastní ale navazují na "Tiché lásky" stejně opravdovým a silným albem. Silným pak zejména v tom, jak bravurně na něm pracují se střídmými aranžemi, jasným a úderným sdělením, ale i rozumnou délkou nahrávky. Kieslowski nejsou ukecaní a netopí se v laciných a leckdy efektních efektech. A díky tomu jsou silně uvěřitelní. A svým způsobem efektnější. Jejich písně se v naprosté většině věnují vztahu mezi mužem a ženou a často i nacházejí odpovědi na otázky, které si možná dává nejeden posluchač. Pokud je to i váš případ, velmi rychle s nimi souzníte. A zřejmě tak vznikne pěkný, dlouhodobý vztah.

---

20 - 16 | 15 - 11 | 10 - 6 | 5 - 1