40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 1

---

Když zkraje loňského roku sdílel legendární hamburský rapper Jan Delay na svém profilu na sociální síti videoklip "Easy" a označil jeho (tehdy v podzemí i nadzemí absolutně neznámého) autora za ztělesněnou budoucnost německého hip hopu, ambiciózního, vysoce kreativního, zvukově i obrazově dokonale vymazleného mladíčka, pro kterého je signifikantní nasazená pandí maska a až patologický perfekcionismus, poněkud ho podcenil. Cro se totiž během několika následujících týdnů stal zároveň současností i budoucností celé německé hudební produkce. Tamní trh s nosiči není na rozdíl od toho našeho mrtvý (tak trochu paradoxně především díky četným omezením na YouTube) a žije poměrně čilým, vlasteneckým životem. Němečtí interpreti se pravidelně umisťují na předních místech žebříčků prodejnosti, koneckonců "Raop" se předlouho držel na vůbec nejvyšším stupínku. Mimochodem, v létě jsem byl svědkem okamžiku, kdy si toto album zamlouvali zákazníci do pořadníku (a to prosím nikoliv ve specializovaném obchodě, nýbrž v prachobyčejném hypermarketu). Regál se štítkem "Raop" byl v té době po celém Německu beznadějně prázdný, snad i proto, že Cro desku vydal na malém švábském labelu, který nedokázal dostát zájmu fanouškovské obce. A tak, několika předchozím odmítnutým nabídkám od velkých vydavatelství navzdory, byl Cro okolnostmi donucen pro podpis kontraktu o distribuci skrze Universal Music. Následovalo osm nasazených singlů (z celkového počtu dvanácti písní na albu, jedná se tedy o opravdový majstrštyk). Ten nejúspěšnější, již zmíněné "Easy", mělo ke konci loňského roku přes třicet milionů shlédnutí. Cro dal světu nejen pojmenování fúze rapu a popu - raop, ale i hmatatelný důkaz, že německé, rádiím přátelské písně, nemusí nutně pocházet z minulého tisíciletí a nemusí je zpívat Nena.

---

Minulý rok na dvanáctém místě našeho žebříčku skončilo album Yo-Yo My a spol. "The Goat Rodeo Session", které letos americká akademie nominovala na Grammy. Velmi podobný žánr hrají i Punch Brothers a podobnost zde není čistě náhodná. Členem kapely je totiž mandolinista Chris Thile, který se na loňském CD podílel. "Who's Feeling Young Now?" je nicméně dosti odlišné. Progresivní bluegrass Punch Brothers se ve spojení s klasickou hudbou daleko více orientuje k alternativní hudbě a místy až k indie-rocku. Díky tomu, že všichni členové kapely i zpívají, není nahrávka veskrze instrumentální, ale naopak. Styl předchozích dvou alb byl poměrně těžký a náročný, ovšem to třetí formace výrazně odlehčila a výsledkem je výborná hudební a muzikantská záležitost. Stále je postavená na neskutečné syntéze takřka neslučitelných stylů, obdivuhodném muzikantském umu a fantastické invenci v hledání nových postupů za použití klasických bluegrassových nástrojů, jako jsou mandolína, housle, basa, kytara a banjo.

---

Hip hop má za sebou další spíše průměrný rok, i tak ale vyšlo několik kvalitních desek. Přehled těch nejlepších brzy najdete ve zvláštním vydání Měsíce v hip hopu, do celkového pořadí žebříčku musicserveru se však v zahraniční části vlezl pouze Lupe Fiasco. Černou hudbu tak příhodně reprezentuje černý obal. Rapperovi se druhý "Food & Liquor" opravdu povedl, výrazně převyšuje jeho předchozí počin "Lasers", i když komerčně tolik neuspěl. A nakonec i kritika je méně nadšená než já osobně. Mě Lupe dostal jak zajímavými a promyšlenými texty, tak výbornými podklady, které jsou místy tak líbivé, že můžou zaujmout i fanoušky r’n’b a popu (tedy podobný efekt jako B.o.B nebo Macklemore). Featuringy od rapových megastars na desce nenajdete, Lupe si vystačí s pečlivě vybranými hosty. Sedmnáct tracků na sedmdesáti minutách nezačne nudit, nahrávka je prostě produkčně i tematicky pestrá.

---

"Monkey Me" je fanoušky očekávaným návratem k tvůrčím kořenům a studiovému partnerovi Laurentu Boutonnatovi. Mylene Farmer zároveň otočila kormidlo zpět k pevným základům, celistvosti a vnitřním rozepřím nálad a pocitů. "Monkey Me" má hned několik tváří, ale ve slyšitelné formě na ní prokukuje vlastní optimismus. Dále si k tomu připočítejte fakt, že to bude pravděpodobně i její nejvíce taneční deska, kde na balady příliš místa nezbylo. Laurent se zde striktně drží otěží syntezátorových melodií v přímočarých tempech, ty dávají šanci připomenout doby hitovky "C'est Une Belle Journée"; bude zajímavé sledovat, jaké singly budou následovat po hypnotizující "À L'Ombre". Vybočením z řady je tklivě romantická dvojice "Quand" a "Je Te Dis Tout", plus zvuková alchymie "Nuit D'Hiver" (variace na stařičkou "Chloé", Boutonnat umí být i hračičkou). "Monkey Me" je plné odkazů na doby minulé, ale taktéž plně současné a několik melodií si budete záhy pobrukovat, i takto přístupná umí Mylene Farmer být.

---

Svět je plný skvělých popových kapel, o kterých si kdovíproč rádioví dramaturgové myslí, že jsou mimomainstreamoví. Americká trojka fun. by klidně mohla dál hrát své malé koncerty pro své fanoušky a asi by byla i spokojená, jejich singl "We Are Young" se ale souhrou mnoha okolností stal jedním z největších hitů minulého roku. Jeho putování po žebříčcích mnoha zemí bylo pozvolné, ale nekonečně vytrvalé. Skladba naštěstí není na desce "Some Nights" jedinou povedenou, skvělé refrény jim totiž nejsou vůbec cizí, a tak se je snažili nacpat do všech skladeb. Úspěšně. Berou si ze všech možných stylů, ale jejich osobitost nakonec dává nejen nahrávce, ale i kapele obecně jasně rozpoznatelnou tvář. Co jiného chtít od soudobého popu než kapelu, která nahraje album plné hitů, jež vás ale neomrzí ani po dvacátém poslechu? Přesně to fun. jsou.

---

Ronan Keating obvykle nepatří mezi ty zpěváky, kteří by byli nějak často oceňováni. Ovšem jeho návrat k vlastní tvorbě po dlouhých šesti letech se mu nadmíru povedl. Na rozdíl od předchozích alb založených především na baladách se stylově vrátil ke svým největším hitům jako "Lovin' Each Day" nebo "Life Is A Rollercoaster" a z podobných písniček poskládal takřka celé album. Samozřejmě tento styl lehce inovoval dle současných trendů, místy jej infikoval taneční hudbou a někde se inspiroval u svých kolegů jako třeba Miky. Při tom ale zůstává sám sebou, s chytlavými písničkami, které nijak nekličkují, jdou přímo k posluchači a nepostrádají ani jistou irskou jiskru. Díky tomu je "Fires" svěží, energická a hitová deska, která se jen tak neoposlouchá. Je nejen nejlepším albem Keatinga, ale především patří k tomu nejlepšímu, co v naprosto obyčejném popu minulý rok vzniklo.

---

Z toho, co Gahan vydal mimo své domovské působiště v Depeche Mode, je tato deska jednoznačně tou nejlepší. A počítám v to samozřejmě oba jeho sólové počiny. Hudba pochází od samotného ústředního dua, zpěvy a texty si pak Dave připravil sám a konečný výsledek zní velmi uvolněně, organicky a především upřímně, v souvislosti s událostmi, kterými si vokalista prošel. Nejde o žádné studené electro, má rockovou vášeň a najdeme zde silný vliv bluesového cítění, stejně jako časté kostelní gospely, podbarvené výraznými smyčci, a to hlavně v klenutých sborových refrénech. Jako příklad bych uvedl singl "Longest Day" s refrénem v duchu optimisticko-melancholické nálady alba "The Division Bell" od Pink Floyd. Často je také ke slyšení harmonika (instrumentálky "La Ribera" a "Point Sur Pt. 1"), jako vzdání holdu klasickým filmovým soundtrackům a hlavně italskému skladateli Ennio Morriconemu. Je to skvělý materiál jak pro fanoušky Depeche Mode, tak pro vyznavače sofistikovaného alternativního popu.

---

Hranice brooklynské čtvrti sice zůstávají i nadále otevřeny chytrým kapelám tvořícím náročnou hudbu a seznam těchto kapel se každým rokem rozroste o několik zajímavých jmen, ale Grizzly Bear je díky svému komplikovanému (ale hlavně dotaženému) popu nechávají daleko za sebou. Je to díky tomu, že jejich tvorba připomíná bohatou sloučeninu plnou zvuků a nápadů, kterou je potřeba prozkoumávat sérií opakovaných poslechů. Ty pak odhalí silné melodie, jež jsou na "Shields" nostalgicky romantické. Zatímco úvodní "Sleeping Ute" je toho jasným příkladem, singlovka "Yet Again" ukazuje, jak skvěle dokáží promítnout své abstraktní vize do popového songu. Nahrávku uzavírá nádherná balada "Sun In Your Eyes", v níž se spojuje minimalismus a práce s dynamikou - poloha, v níž leží největší síla formace. Vyrovnané balancovaní mezi složitostí a bezprostředností z nich dělá vhodného rivala jejich ostrovním kamarádům Radiohead.

---

Zlaté časy blues už asi zmizely na věčnosti, ale jejich odkaz žije dál a právě díky takovým umělcům, jako je Robert Cray, a takovým deskám, jako je "Nothing But Love", na něj nikdy nezapomeneme. V době, kdy rádia plní mainstreamová hudba plná hip hopu, popu, papundeklového rocku a r'n'b, by už člověk ani nečekal, že někde na periferii hudebního průmyslu vznikne taková upřímná, čístá a krásná deska jako tato. Robert Cray je muzikant v pravém slova smyslu, což je na ní slyšet v každém okamžiku, stejně jako láska k hudbě samotné (jak trefný název alba). A skladby? Naprosto odzbrojující. Za posledních přibližně deset, patnáct let, dle mého, vyšly tak dvě až tři kvalitou srovnatelné bluesové nahrávky (a prsty v nich má zcela jistě Buddy Guy). Těch deset skladeb, které kolekce obsahuje, se vám nadobro zaryjí do duše, to vám garantuji!

---

Mark Knopfler nám ještě neřekl všechno. Pořád docela pravidelně vydává nové desky a s tou zatím poslední se dokonce tak rozmáchl, že bylo potřeba dvou disků. To fanouška potěší. "Privateering" nemá moc šancí oposlouchat se (a nejen kvůli stopáži čítající hodinu a půl), ale zejména díky kvalitě materiálu. Kdepak staré železo, tohle není rezavění, ale zrání. Zajímavé je, že Knopfler svou zatím nejsilnější inklinaci k blues realizoval v londýnském studiu a že jako jeden z rockových milionářských velikánů nemá ambice plnit stadiony, ale spíše se vracet ke kořenům (viz omlácená dodávka na obalu desky) a užívat si lahodnou muziku s perfektními spoluhráči. Tohle je opravdu dobře vyzrálé dílo, poctivé řemeslo se skvělými texty.

---

40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 1

---