Dalibor Janda. Jedna z největších domácích hvězd druhé poloviny osmdesátých let a idol dívčích srdcí. Po roce 1990 natočil několik alb, ale až na desku "Jen ty samotná a já" se žádná další nedokázala prosadit tak, jak tomu bylo zvykem v dobách Jandovy největší slávy. Hlavní příčiny byly dvě. Za prvé rozpad tradičního gramofonového trhu v Čechách a transformace vydavatelství Supraphon, které za socialismu ovládalo české mediální prostředí. Za druhé pak Daliborova neochota podrobit svou hudbu alespoň minimálním změnám a vlivům, které k nám výrazněji než dříve přicházely ze západních zemí.

Rozhodně bych nechtěl, aby skupina Prototyp začala hrát nějaké techno nebo punk rock, ale věčně zasněná romantická kytara nebo pár naivních syntetických zvuků si už dneska mnoho fanoušků nezíská. Mrzí mě to o to víc, že jsem ve svých dvanácti každou Jandovu skladbu doslova hltal a vzhledem k tomu, že mě hudba ze západu zasáhla až po revoluci, vydržel jsem "stopangina" (jak se zpěvákovi trochu hanlivě říkalo) obdivovat docela dlouho. Zdá se však, že recept na hudební změnu Dalibor Janda nenalezl, anebo - a to je asi horší - ani najít nechtěl. Posledních pár let se až na výjimky věnuje pouze vydávání jakýchsi samplerů se skladbami, které už u nás v Čechách každý slyšel nejméně stokrát, a z nichž některé už docela lezou na nervy. Album "Hurikánkoktejl", které se objevuje na gramofonových pultech právě nyní, je dalším důkazem zpěvákovy neochoty k proměně.

Projdeme-li album od začátku až do konce, najdeme na něm jen několik málo skladeb, které se dají poslouchat opravdu s chutí. Takovou nahrávkou je zřejmě Jandův nejvydařenější hit nazvaný "Deset prstů pro život" ze stejnojmenného alba z roku 1989. Dobře i po všech těch létech zní Štaidlova "Co naděláš", relativně zajímavá píseň "Na doraz jsou" (původně se jmenovala pouze "Na doraz"), nebo o něco dospělejší dvojka "Říkej, jak se máš" a "Jak roků přibývá". To všechno je ale málo, protože na desce je skladeb celkem osmnáct. Většina z nich je sice natočena znovu, ale nové aranže se od originálů liší jen minimálně. Největším průšvihem je z tohoto hlediska píseň "Hurikán 1999" s neuvěřitelně ubohým (až směšně kýčovitým) monologem herce Jana Přeučila. Řada starších songů, konkrétně "Krabička sirek", "Modré nad hlavou" a "Hráli jsme kličkovanou" se objevují ve verzích označených jako unplugged, ale na faktu, že je deska "Hurikánkoktejl" z větší části slabá, to nic nezmění.

Jandova tvorba je sice možná o něco dospělejší než před deseti nebo patnácti lety, ale jeho novější písně zrovna nenadchnou a nedokážou překonat žádnou ze straších hitovek. Snad to dojde i Daliboru Jandovi a jednou natočí desku, z níž se nám všem zatají dech. Už aby to bylo.