Zatímco loni jsem byl na druhém dni akce, letos jsem z důvodu balení na dovolenou zvolil už páteční program, který byl tradičně kratší, zato však v něm nechyběla výrazná jména.

Jelikož je festival opravdu koncipován pro celou rodinu, není zaměřen čistě jenom na hudbu - své si na něm letos našli milovníci počítačových her, dámy se mohly nechat zkrášlit v kosmetických salónech, děti zase dostaly prostor na množství různých skákacích hradů a prolézaček. Westernové městečko nabízí i mnohem víc, jsou tu i zvířata, vláčky a vypisovat všechno dopodrobna by zabralo samostatný článek.

My jsme však hudební web. Pro milovníky muziky byla znovu připravena dvě pódia - menší pro děti a větší pro dospělé. U těch malých jsem viděl část vystoupení Čiperků, které jsem litoval kvůli těm kostýmům, ve kterých celé vystoupení tancovali, zpívali a skákali. A nutno říct, že ani na chvilku jim nezmizel úsměv z tváří.

Malinko více nenucenosti a spontánnosti jsem naopak postrádal u prvních vystupujících na hlavním pódiu. Šumperští O5 a Radeček nehráli špatně, jejich hodinový set složený z vlastních hitů a jednoho anglického coveru však nebyl z těch, na které se vzpomíná po letech. Úplně nejhorší pak je, když kapela začne odpočítávat písničky, které zbývají do konce jejich setu, působí to dojmem, jak kdyby už to martyrium ve sluneční výhni a před teprve zaplňujícím se Šiklandem chtěla mít už rychle za sebou.

Songem "Vloupám se", kterým Radečci uzavírali základní set, by se dalo říct "Konec dobrý, všechno dobré". Jenže Mária Čírová, která zpívá v originální nahrávce a tvoří onen ženský element, mi v tom songu na rozdíl od jejich vystoupení na Polanka festu v roce 2018 chyběla.

Osobnost Evy Burešové v českém showbusinessu nelze přehlédnout. Málokdo na ni nemá názor, spousta lidí ji má ráda, hodně lidí ji naopak nemusí. Faktem je, že patří mezi tváře televize Prima, hraje v jejích seriálech a právě tato stanice jí hodně dopomohla vejít v širokou známost a oblibu. Proto bylo logické, že ji v roce, kdy vydala své studiové album a vyrazila na koncertní turné, pozve na vlastní festival.

Tahle žena bezpochyby umí zpívat a dobře vypadá a zdá se, že pozice rebelky jí sedí. Chybějí jí však písničky, které by si festivalové publikum mohlo zpívat. Z její vlastní tvorby takto nejlépe reagovalo na singly "Malý princ" a "Jsme jaký jsme", kde part Robina Mooda převzal vyhledávaný kytarista Kryštof Tomeček. Ten působí například v projektu D.Y.K. nebo spoluprodukoval album "Mnohotváří větru" frontmana folkových Marien Víta Troníčka.

Ale zpět k setu Evy Burešové. Na něm mě překvapila ještě jedna věc - slabší fyzická kondice protagonistky. Po skladbě "Žena z oceli", kterou původně nazpívala se svým přítelem Přemkem Forejtem a metalisty z Dymytry, se docela dlouho musela vydýchávat. Před pár dny běžel na ČT koncert Kylie Minogue a tahle o mnoho let starší Australanka dvě hodiny stálého tančení a zpěvu zvládla bez ztráty kytičky.

Celkový dojem z vystoupení tedy byl trochu rozporuplný, ale věřím tomu, že až se Evě podaří najít hudební tvář, vybuduje si silnou fanouškovskou základnu, a to nejen hereckou, ale i hudební.

Nejvíce lidí první den přišlo určitě na Pokáče. Tenhle samorost si jede pořád to své, v doprovodu kytary či ukulele představil skladby nejen ze svých studiových alb, ale i z tradičních rychlovek ("Patrik Schick"). Tyhle songy znalo a zpívalo daleko víc lidí a Šikland příjemně bouřil. Mně tam chybělo malinko víc songů ze zatím poslední a povedené desky "Antarktida", ale to je pouze detail. O Pokáčově současné popularitě svědčí i fakt, že ještě hodinu a půl po koncertě se stála fronta na fotku s ním.

Závěr prvního dne pak patřil Daliboru Jandovi. Osobnosti, která prodala přes dva miliony desek, v éře Karla Gotta třikrát za sebou vyhrála Zlatého slavíka, doslova přežila covidové období a před nedávnem vydala album "Momenty", na kterém nechybí duet s Kapitánem Demem "Pudeme domů a budeme někoho pomlouvat". Z téhole desky však zazněla jiná skladba - "Bílý karavan".

Celý set začal přistáním UFOnů z Marsu - kapely Prototyp, kde je stále nadpolovoční většina původních členů, a songem "Všechno na Mars". Mimochodem kapely pořád skvěle hrající a také zpívající, protože song "Pojď, dáme řeč" zpíval basák Míla Veleta a "Krabičku sirek" zase kytarista formace. Dost prostoru ke svým písním (a také skladby z tátova alba "V lásce nejsou mapy" a "Vezmi srdce do dlaní") dostala dcera Jiřina Anna Jandová, ale fanoušky zajímaly hlavně hity.

Pravda, někteří zdatně posíleni zlatavým mokem se písničky "Kde jsi?" dožadovali velmi urputně, ale celkový dojem a dobrou náladu z koncertu to nemohlo zhatit. Zazněly pecky "Padá hvězda", "Vždycky jsem to já" a prakticky polovina slavného debutového alba "Hurikán" včetně titulního kusu, který jako druhý přídavek výstup uzavíral.

I když mi v hlavě korzovala otázka, kolik pěveckých partů bylo úplně naživo a kolik na playback, odcházel jsem do páteční vlahé noci s pocitem velmi příjemně stráveného večera a moc hezky zorganizovaného festivalu.