Akce byla na poslední chvíli přeložena do zrekonstruovaného klubu Chmelnice. Zde se bohužel mnoho věcí nezměnilo. Především akustika sálu zůstává nadále prachbídná, pokud ne horší, než tomu v minulosti bývalo. To se bohužel naplno projevilo během prvních dvou kapel. Od chvíle, kdy britské deathmetalové komando Dead Beyond spustilo rychlejší pasáže, klub nemilosrdně pohltila hluková koule, žádný z nástrojů neměl konkrétní zvuk. Z toho, co se k uším jen pozvolna přibývajícího publika dostalo, byla slyšet snaha o temné, brutální, americké pojetí žánru. Pokud v kapele dřímá nějaký potenciál, zvukový marasmus mu nedovolil se projevit.

Do značné míry obdobně dopadlo i vystoupení české metalové naděje Heaving Earth. Kapela složená z ostřílených matadorů tuzemské extrémní scény po dlouhé době reprezentuje české barvy na špičkovém zahraničním turné. Kdo však čekal, že bude moci porovnat, jak si Heaving Earth povedou v přímé konfrontaci s jedním ze svých nepopíratelných vzorů Immolation, měl smůlu. Pořádně rozumět bylo pouze pomalejším valivým partům. Jakmile přišlo na rychlejší či harmonicky náročnější riffy, posluchač si většinu hudebního obsahu musel domýšlet a odezírat z hbitých prstů zručného kytarového dvojbloku. Velká škoda. Pánové na to zajisté mají, držme jim palce, aby další zastávky na štaci vyzněly lépe.

Zvuk se zlepšil s výměnou zvukaře a s nástupem pomalovaných Francouzů Forsaken World na stage. Blackmetalová image naprosto nekorespondovala s produkcí, která stavěla především na nekonečných breakdownech a la nejtrendovější a nejméně invenční deathcore spolky. V některých sekanicích jsme alespoň museli počítat doby, to však podprůměrné vystoupení nemělo šanci zachránit.

Jestliže do té doby večer neměl příliš spád a mnozí začínali být nahlodaní, zda stálo za to akci vůbec navštívit, s prvními tóny newyorských pekelníků Immolation se pochyby rozplynuly stejně rychle, jak atmosféra v klubu začala houstnout pod náloží temných riffů, klenutých sól, nekompromisní rytmiky a chorobného řevu. Americký zvukař se s nástrahami Chmelnice vypořádal jako zkušený mazák, ubral na intenzitě a basech, a ačkoliv díky tomu vystoupení postrádalo drtivější sound, rozumět bylo všemu. Každým hrábnutím do strun se klub nořil o nějaký ten metr hlouběji pod zem a mířil k pekelným branám.

Z Immolation sálá nehorázná jistota, která však rozhodně nepřechází v rutinu. Sympatickým chlapíkům můžete věřit každý úder a hraní je i po více než dvou desetiletích stále hodně baví. Plešatý Vigna házel tradiční úšklebky do publika, tahal z rukávu jedno temné sólo za druhým, Ross Dolan, muž malého vzrůstu, má vskutku impozantní a silné hrdlo a bicmen Steve po ne stoprocentním výkonu na letošním Brutal Assaultu přesvědčil, že se jednalo o ojedinělý výpadek. 50 minut hudební brutality, temnoty a zvrácených rytmických změn uplynulo jako nic a klub se mocně dožadoval přídavku.

Ten satanžel nepřišel, jelikož švédská bestie Marduk chystala své mocné předstartovní divadélko. Půlhodinová smyčka praskajícího ohně a náboženských žvástů, doplněná masivními oblaky dýmu navozovala obavy, že kapela již žije výhradně ze svého odkazu a po hudební stránce chabé vystoupení bude muset maskovat cirkusem okolo. Poslední vystoupení Švédů na českých letních open airech skutečně přinesla spíše rozčarování a mnoho diváků na kapelu evidentně přišlo z nostalgie či ortodoxních pohnutek. Hláškami "Hail Satan, hail Marduk!" se to v sále koneckonců jen hemžilo. Marduk však velmi rychle všem přítomným ukázali, že jejich tank do starého železa rozhodně nepatří a od prvních tónů zaveleli k značně úspěšnému útoku. Nepříliš dokonalý zvuk, který nesvědčil deathmetalovým spolkům k pure blackmetalovému běsnění skvěle sedl, klub se zanořil opět více do temnoty a kouře, o atmosféru tedy bylo postaráno.

Proč to Marduk poslední dobou příliš nehrálo? Jednoznačně kvůli nedostatečné rytmice. Válečný infernální black metal prostě potřebuje nekompromisní pohon a výkony bubeníka Larse Broddessona nebývaly příliš oslňující. Tentokrát však sypal vskutku ve velkém stylu, jistý si byl i v četných kopákových kobercích. To samé platí pro basáka Devoa, jehož nástroj byl konečně slyšet. Vystoupení tak evokovalo zašlé časy, kdy paličkám vládla lokomotiva jménem Emil Dragutinović a tlusté struny krotil B.War. Marduk mají z čeho hrát, tentokrát setlist sestavili věru dobře. Pomalejší na atmosféře postavené skladby střídaly ty nejrychlejší včelíny z desek "Nightwing" či "Panzer Division Marduk". Titulní věc z legendární desky byla zahraná s neskutečnou rychlostí a surovostí. Takhle má true black vypadat.

Příznivci Marduk i Immolation, kterých se nakonec sešly skoro tři stovky, si tedy museli přijít tento večer na své. K pomyslnému vrcholu však jistý kousek chyběl. Aktuální sestava prvních jmenovaných stále ještě postrádá bestialitu starých časů a Američanům svědčí masivnější zvuk. Pomyslné brány pekla tak tentokrát zůstaly pouze pootevřeny.