Jednal jsem s produkcí stran možného interview s vámi, bylo mi ovšem řečeno, že upřednostňují anonymní emailové promo-rozhovory, které předchází samotnému koncertu. Jasně, je to logické, ale soudě dle návštěvy na vašem pražském vystoupení není zvolená strategie právě úspěšná.

Pro mě je především kapela výborný prostředek k seznámení se s novými místy a novými lidmi - ať již novináři nebo fanoušky. I proto jsem rád, že nejsme uvázáni nějakým kontraktem s velkým vydavatelstvím, které by novináře třídilo, od fanoušků nás zcela odtrhlo a jediné, co by nabídlo, je div ne ohoukačkovaný doprovod do sterilního desetihvězdičkového hotelu.

U zahraničních koncertů je jasné, že se promotéři snaží zaplnit prostory právě pomocí rozhovorů před vystoupením. Ale pořád platí, že výpovědní hodnota interview po mailu, ve kterém je položeno pět stále se opakujících otázek, na které by se daly odeslat automaticky vygenerované odpovědi, je mizivá. A s tím souvisí i jiná věc. Koncert v neznámém městě, na neznámém místě, nehodnotím jen podle samotného hodinového vystoupení, vzpomínku tvoří i ten genius loci, který zažiješ před i po koncertě. Stačí, když potkáš správné lidi.

Vezmi si nás, kapelu z Londýna. Jsme poprvé v Praze. Skončil koncert. Zítra jedeme do Berlína, hrajeme v Roter Salonu, dneska ale přespíme v Praze. Je deset hodin večer. Mám dvanáct hodin do odjezdu tourbusu. Teprve teď se ukáže, do jakého nostalgického šuplete zařadím Prahu.

Proč se jmenuješ Roman Rappak?

Protože můj táta je Polák. Máma má kořeny v Pobaltí. Jsem východoevropský hybrid.

Nakolik se cítíš být Polákem?

Natolik, abych byl anglickým squatterem.

A umíš polsky?

(mluví polsky) Cestou metrem jsem pochytil, o čem se bavíte, takže něco málo umím. Ale lépe rozumím, než mluvím. Naopak zase lépe mluvím, než píšu nebo čtu. Líbí se mi, jak je čeština polštině podobná, vlastně mi Praha zatím evokuje Varšavu a vzpomínky na dětství.

My si přivlastňujeme Emiku. Mají tě Poláci také za svého?

V létě jsme tam hráli, hlavně při rozhovorech jsem cítil zvýšený zájem polských novinářů, samotný koncert byl už standardní.

Jak dlouho jste s kapelou na cestě?

Šňůru jedeme už půl roku, ale něco ti povím. Já se tady rozplývám nad Prahou a životem na cestě, jenže část kapely nikdy nepoznala život mimo Londýn. Vždyť kluci neměli ani pas! Ten půlrok je pro ně svým způsobem drastický, protože jsou poprvé v životě mimo Londýn.

Kde vlastně dnes večer po koncertě budou?

Vidíš, to vůbec nevím. Zavolám jim. (telefonuje) Jeli s nějakýma holkama do Crossu. Jaké to tam je?

Berou kluci drogy?

Ne.

Hm. Tak to tam budou mít těžké přežít.

Říkal jsi půl roku na turné? Jak dlouho ještě pojedete?

Do konce října, teď Berlín, pak koncertujeme v Bruselu a Utrechtu. Nakonec v Londýně.

Jaké město ve vás zatím zanechalo nejsilnější pocit?

Zajímavé byly Spojené státy. Objeli jsme východní i západní pobřeží a objevili Ameriku. Neumíš si představit, jak silné pnutí to muselo vyvolat v klucích, co nikdy nehráli mimo Londýn. Ale New York, Los Angeles i San Francisco jsou tak nějak evropská města, to třeba koncert v Ohiu, kde nikde nic nebylo a přišlo na nás asi pět lidí, to teprve bylo něco! (smích)

Kolik na vás ve Státech jinak chodilo průměrně?

Ve stovkách. Většinou plus mínus pět set.

A v Evropě jsou návštěvy jaké?

Různě. Hráli jsme letos v létě na velkých festivalech a tam si návštěvu netroufám spočítat. V klubech je to pokaždé jinak, ale třeba na západě Evropy jsou všechny koncerty týdny i měsíce dopředu vyprodané. V Londýně na nás běžně chodí tak tisíc lidí. Zajímavé to bylo i v Paříži. Snad čtvrt roku dopředu bylo vyprodáno, a tak jsem se šel před koncertem projít před vchod do klubu, nasát atmosféru. Odchytil mě nějaký překupník, jestli nechci lístek. Jestli nechci lístek na svou vlastní šou... Ale to nebylo všechno, víš kolik za ten lístek chtěl?

Kolik?

(smích) No, usmlouval jsem to na sedmdesát euro.

A původní cena?

Nevím, sedmnáct? (smích) Hele, kde to jsme? Vypadá to tu jako u nás ve squattu. To musím nafotit klukům, že jsem byl doma. A co to hraje za hudbu, kdo koncertuje?

Jsme v Kokpitu, novém pražském klubu na Malostranské. A k tanci a poslechu hraje Prodavač.

Pure noisy sound, to mě baví. Musíš mi poslat nějakou českou hudbu, protože jestli jedete v tomhle, jsme na stejné vlně.

Víš, co má Breton společného s Prodavačem?

Že jsme dneska koncertovali ve stejném městě?

To také, ale myslel jsem spíš, že vaše i jejich hudební produkce je zároveň výpovědí určité doby.

Tak už jenom to, že jsme spolu seděli na paletách v nějakým klubu a teď jedeme tramvají někam do nikam, je výpovědí doby. Jsme si díky internetu daleko blíž než kdy dřív. Paradoxně se dnes můžeme díky virtuálnímu prostoru i takto fyzicky setkat. Internet je dobrý v tom, že se v něm můžeme dosud víceméně svobodně pohybovat. Projížděli jsme MySpace, Last.fm, dneska jedeme na SoundCloudu, BandCampu. Kult MTV je mrtvý. Hudební pre-selekce byla omezena, cenzoři vychcípali, přesto je třeba sundat si růžové hledí.

Jak to myslíš?

Když je ti dneska patnáct, máš internet a do patnácti minut staženou hudbou nakrmíš svůj iPod. Když mi bylo patnáct, měl jsem doma pár desek Bowieho a pár jeho plakátů. Byl pro mě mimozemšťan z jiné planety, jiného vesmíru, mimozemšťan z mojí zdi. Hudba se dnes více stala spotřebním zbožím s omezenou trvanlivostí. Škoda, že ne vždy platí, že nové je lepší a že každá složka, kterou přemažeš v přehrávači, bude nahrazena nějakou lepší. Virtuální hudební trh je předimenzovaný, všemi směry.

Sociální sítě ale hudbě pomohly - na tom se shodneme?

Žurnalistům zjednodušili život. Teď si načtete naši zeď na Facebooku a můžete klidně udělat fiktivní rozhovor. (smích) Kapelám ale samozřejmě také pomohly. Minimálně v tom, že suplují práci, kterou dříve zastávaly major labely a jejich PR oddělení. Já už dneska propagaci nepotřebuju, mám laptop a internet, nechci ani vydavatelství, které mi zajistí studio, jež si účtuje milion dolarů za hodinu, já mám laptop a internet. Jak jsi mluvil o výpovědi doby, sociální sítě jsou výpovědí doby. Umělec je dnes jen součástí kontextu.

A není toho šílenství kolem virtuální sféry a nových technologií přece jen přespříliš?

Život se přesunul na internet a je třeba se s tím naučit fungovat, nejde tomu dlouhodobě vzdorovat. Tedy pokud chceš být úspěšný.

Jak moc chceš být úspěšný?

Vyjasněme si pojmy. Abychom si rozuměli, úspěšný pro mě neznamená být bohatý. Nikdy nechci ztratit svobodu, je to klišé, ale svobodu si nekoupíš. Lidé, honící se za mamonem, nejsou svobodní. Mají pokřivený žebříček hodnot. Chci být natolik úspěšný, aby moje hodnoty potkaly minimální otřesy. Samozřejmě se to nevylučuje s celoživotní snahou, být jakýmkoliv způsobem progresivní a nestagnovat. V hudbě, vlastně vůbec v umění, mi každopádně jde více o vnitřní uspokojení, o určitou formu satisfakce, méně o nějaké vnější materialistické obohacení.

Jak moc úspěšný jsi dnešníma očima?

Úspěšně plním nadplán úspěšnosti.

Jarní debutové album "Others People's Problems" posbíralo víceméně jen pozitivní reference, tedy pomineme-li Pitchfork, který si vás vychutnal. Je vám ta kritická recenze často předhazována?

(smích) Nejvtipnější na tom je, že jsme se o celé té Pitchfork záležitosti dozvěděli od přátel. Najednou za námi začali chodit a s posmutnělým, empatickým výrazem ve tváři se nás tázali, jak moc nás ta recenze zasáhla. A co budeme dělat, když Pitchfork naznačil, že bychom to měli raději zabalit. Okolí to neslo hůř než my sami. Jenže hudba není o Pitchforku, jako dříve byla o MTV. Redakce Pitchforku nemá stejnou moc, jakou měla ve své době redakce MTV.

Kdo má dnes tu moc?

Jak říkám, internet. A je moc dobře, že na něm nevládne žádný monopol. Ale něco je také moc moc špatně, když mohou vznikat remixy remixů Lany Del Rey.

Jak se žije v jiholondýnském squattu?

Tak za posledního půl roku jsme tam moc nepobyli, a když už, tak ryze pracovně. V Breton Labs netvoříme jen hudbu, ale natáčíme i videoklipy, filmy. Teď jsme dodělávali nějaké módní projekty. Londýn poslední roky žije ve fashion iluzi a my se na tom svými projekcemi aktivně podílíme. (smích)

Pomohl vám hudební úspěch k většímu věhlasu značky Breton Labs?

Oslovují nás noví lidé s novými zakázkami. Hudba nám otevřela dveře, a kdyby jen jedny.

Které měly pozlacenou kliku?

V Londýně se každý rok koná velký mezinárodní filmový festival, dříve jsme tam zasílali své filmy. Nikdy se nám neozvali nazpátek, nikdy nic našeho nepromítali. Příští rok budeme mít premiéru. Pořadatelé toho festivalu nám nedávno sami zavolali, že by Breton Labs chtěli dát hodinový prostor na největší scéně. Bez hudby a všeho toho věhlasu kolem by se nám to nejspíše nikdy nepodařilo. Satisfakce. Odškrtnuto.

Jak to vlastně funguje v Breton Labs?

Je to squatt, bývalá bankovní zástavba. Neplatíme nájem a platíme lidem v okolí výpalné, aby nás neprozradili. Zatím to spojenectví funguje.

Kdybys měl Breton Labs popsat...
(vytahuje iPhone a ukazuje fotografie, na kterých je hudební studio integrované do jinak standardně obývaného pokoje)

Tvůj pokoj je nahrávací studio?

V jiném pokoji je střižna, v dalším zase něco jiného. Všude mezitím žijeme my.

Kolik lidí působí v Breton Labs?

To záleží, kolik času uplyne od poslední párty. Návštěvníci akcí totiž mají tendence několik nocí v Breton Labs v rámci afterparty přespávat.

Ale jinak je to industriální budova podobná malostranskému Kokpitu.

Takřka totožná. Jen nemáme tak hezkou terasu, ještě s výhledem na vládní budovy. V Londýně by si nikdo podobně situovaný klub nemohl dovolit. Londýn je striktně rozdělený, na vládní čtvrt, bohatou čtvrt a čím dál od centra teprve začínají fashion a artové části města.

Praha ještě tak docela nepoznala sílu gentrifikace.

A to je jedině dobře, nenávratně ji to změní.

Čeští hudební publicisté trpí zvláštní obsesí, ptají se zahraničních kapel - jak se jim líbí v Praze.

Zeptáš se mě?

Ne. Myslím, že už na tobě poznám, když se ti někde líbí.