Večery věnované křtům desek bývají zpravidla odlišné od těch ostatních, schází se při nich více spřízněnců kapely na pódiu i v publiku, repertoár bývá výjimečný a bohatší, jak muzikantům, tak divákům se nabízí příležitost k tomu, aby si jedinečnost večera vychutnávali s větší intenzitou. Všechna nastíněná kritéria se mohou vztáhnout i k večeru patřícímu představení čerstvé desky Petera Lipy "...v najlepších rokoch", který se odehrál třetí listopadový čtvrtek v příjemně zaplněném pražském klubu Futurum.

Koncert začal poměrně tradičně, tak jak by pravidelní Lipovi diváci mohli očekávat - na rozehřátí muzikantů a naladění obecenstva zazněla "Lonely Avenue". Netrvalo dlouho a lavina přicházejících hostů a repertoárových šoků se začala spouštět. Napřed docela nevinně, nastoupil na desce hostující kytarista Peter Bič, s vokálně-piánovým soulovým gospelem, při kterém běhá mráz po zádech - "Peaceful Lullaby" - přišly albové vokalistky (jmenované herečky jmenovaných slovenských divadel). Nedlouho na to Michala Žáčka se saxofonem podpořila tříčlenná dechová sekce, vedle bicích Marcela Buntaje se obsadila židle perkusionisty Igora Szabo a po "sehrávací" titulní písni křtěného alba (třeba dodat, že o poznání živělnější a zemitější verzi než studiové) "Páni v najlepších rokoch" přišel první z vrcholů večera. Okamžik, kterého jsme se s touto sestavou v Čechách ještě nedočkali, jedna z nejsilnějších skladeb Lipova repertoáru vůbec, úvodní píseň alba "Naspäť na stromy" - "Trombone Jones". Během ní se mi, předpokládám jako každému přítomnému lipofilovi, zatemnilo před očima a z exstatického stavu s přihlouplým úsměvem a jiskřícíma zorničkama jsem se zpět "na zem" vracel jen útržkovitě.

Z následných kapitol večera vzpomínám na dlouho utajovanou návštěvu Jany Kirschner (příjemně osvěžila albovou verzi "Život ma neraz prehol cez koleno"), další jindy nezařazované písně z "Naspät na stromy" - kromě titulní i sangriovou "Caracas" a jednu z Lipových nejpunkovějších - "Málo", na vskutku psychedelickou verzi "Nikdy nesmieš stratiť dych" (tentokrát s kytarou a hosty) z "Čierneho Petera", na ostatní ukázky ze křtěné desky (kromě již jmenovaných, "Nad ránom", "Výpalníka", "Raz do týždňa", "Citovanie", příjemně potěšily bonusové "Prosperita" a "Maturantky") a v neposlední řadě i na mžitky před očima právem unaveného Lipy při třetím bloku přídavků po téměř dvou a půl hodinách energií nabitého koncertu.

Peter Lipa, "pán v najlepších rokoch s najlepší slovenskou kapelou", přes všechny zkušenosti, které s ním během posledních let přítomní mohli zažít, překvapil. Kromě všech, na tomto serveru už mnohokrát zmiňovaných, konstantních kvalit, potvrdil i schopnost být naprosto přirozenou autoritou, silným tahounem, výrazným frontmanem, pokorným spolumuzikantem i vtipným moderátorem jak v komorní sestavě "jazzového komba", tak v čele dvanáctihlavého, takřka bigbandového soulového orchestru. Koneckonců, naplněné Futurum se s Lipovým Bandem loučilo jen velmi nerado a je více než pravděpodobné, že u nás lehce upozaděné renomé této po všech stránkách vzácné kapely, posílí a půjde nahoru.

Peter Lipa, křest desky, Futurum, Praha, 15.11.2001