Jak říká sám Pavel Bobek, "Víc nehledám..." nebylo splněním jeho snu, protože o takovém albu se mu nikdy ani nesnilo. Přesto to byl jeho velký návrat do širšího povědomí. Možná ne tak výrazný jako v případě Václava Neckáře, ale i tak pořádný. Jen pro připomenutí, "Víc nehledám..." natáčel v Nashvillu s tamními, poměrně slavnými muzikanty a jeho náplní byly písničky Johnyho Cashe. Už v tomto jsou "Kruhy" odlišné. Pavel Bobek se vrátil zpět domů a novinku natočil pouze s českými hudebníky. Zůstali stejní pouze dva lidé. Producentem byl znovu Luboš Malina z Druhé Trávy a zůstal i jeden cizinec - Steve Walsh, který si tu zahrál na kytaru a především nahrávku mixoval.

Koncept desky je o poznání odlišný. Pavel Bobek si v jeho případě vybíral písničky sám a naprosto cíleně nesahal pouze do country, ale do songů nejrůznějších žánrů, které má on sám rád. Pochopitelně hlavní náplní je stále country s lehkým nádechem bluegrassu, ale album nahlíží i do swingu, rocku, popu, folku, blues a dokonce i latiny a jazzu. Prostě je jasné, že ačkoli máme Bobka zaškatulkovaného hlavně v country, on sám se na jeden styl rozhodně nezaměřil. Pochopitelně ještě neznamená, že když mám něco rád, umím to i zazpívat. V jeho případě to ale funguje naprosto skvěle a občas i trošku obráceně.

Zatímco třeba "Výmluvný ďábel", tedy původně písnička Krise Kristoffersona, mi úplně nesedí, jazzová "Sen potkáš za prvním rohem" je dokonalá. Potkalo se v ní Bobkovo charismatické frázování a určitá syrovost a střídmost. To samé se dá říct i o "Rusty Cage" Chrise Cornella. Kdo by si myslel, že Bobkův hlas a styl nepůjde dohromady s kytarovými riffy, ten bude hodně překvapený. Stejně jak v případě "San Miguel", kde navíc Pavla Bobka doplnila Katka Garcia. Na rozdíl od předchozí desky, kde se právě duety moc nepovedly, v tomto případě španělština a jemný vokál Garcii skvěle do písničky sedí a přitom zpěv Pavla Bobka doplňuje. A totéž platí i o dvou dalších, kde si s ním zazpívala Svatava Štěpánková. Příjemnou záležitostí jsou i dvě nové, tedy nepřevzaté písničky.

Je to zvláštní. Když jsem slyšel "Víc nehledám...", myslel jsem si, že už nic lepšího od Pavla Bobka neuslyším. Ono ale překvapivě ano. "Kruhy" jsou totiž oproti předchůdci jiné a svým způsobem dokonce i lepší. Nejsou třeba tak zvukově vycizelované, nabité zahraničními muzikantskými esy a nemají tolik hostů. Nicméně i ta česká muzikantská esa bohatě stačí a především je na této desce cítit, že je to jakási osobní hudební zpověď Pavla Bobka, se kterou je velmi pevně niterně spjatý. Navíc je obdivuhodné, že i v této fázi kariéry se pustí do takovéhoto, dá se říct experimentu, a dopadne to tak skvěle.