Nová Alanis je méně živočišná a klidnější. Neznamená to ale, že by neměla o čem zpívat nebo že by zpívání měla rovnou pověsit i s kytarou na hřebík. Alanis Morissette se prostě jen definitivně vyvlékla ze škatulky, do které ji katapultovaly coby mladinkou její vlastní velké hity. Že se jako osobnost za ta téměř dvě desetiletí změnila, je celkem pochopitelné, ba řekla bych dokonce přímo nevyhnutelné. Zatímco ale na předchozí desce se zpěvačka ještě snažila oživit svou rebelskou energii za použití všemožných elektronických triků a vylepšovátek, "Havoc And Bright Lights" přichází jako smíření a osvobození od očekávání davů, které některé muzikanty dokáže ve tvorbě naprosto paralyzovat.

Alanis se tohle ale vážně neděje. Jistě, už nebude nikdy jezdit nahá taxíkem po New Yorku a přesvědčovat svět o škodlivosti sebestředné lásky. Asi už se nikdy nevystrčí kupředu jako odstrašující případ zlobivé holky, která to tentokrát už vážně přehnala. Přesto jde s kůží na trh bez předsudků a zábran stejně jako kdysi. Po čtyřech letech se představuje hlas Alanis v měkčí verzi než na albu "Flavors Of Entanglement."

Její písničky nepostrádají sílu, tentokrát ji v sobě nenese ale především elektronický podklad, spolu se svým spoluautorem Guyem Sigsworthem vsadila na silné melodické a rytmické přechody v písničkách. Po více než dvou desetiletích na scéně už dávno ví, jak napsat chytlavou poprockovou skladbu. Stejně jako ve starých časech čítá poslední album rozsahově velké množství zvuků, nechybějí basové linky jako jasný pozůstatek 90. let, truchlivé a táhlé zvuky strun či těžké údery na kytaru v sólech, temné elektronické smyčky (byť jich ubylo), echa i dotek orientu.

Pořád se na vás z posledních písní valí ocenitelná hudební energie, i když méně divoká a pesimističtější. Energičtější skladby, jako je úvodní "Guardian" či elektronickými bicími nazdobená "Celebrity", se střídají s pomalejšími melodiemi, v milostném vyznání "Till You" má zase hlavní slovo zpěvaččin hlas. Místy ale nahrávka sklouzává až k přílišné uhlazenosti, jako by Alanis bez sklonů k experimentu neměla kromě precizního přednesu co nabídnout. To je případ až nábožensky znějící skladby "Lens" nebo zmiňované "Till You".

V "Numb" se vyzpívává z poraženeckých stavů, když přiznává, že se cítí "zklamaná, přetížená, frustrovaná a otřesená". Osobnostně Alanis neztratila nic ze svého šarmu, bylo přece nad slunce jasné, že spolu s ní se bude emocionálně měnit i její tvorba. Z desky je patrné, že Alanis se tak nějak ve svém životě už usadila a nemá tudíž tolik důvodů k obavám a strachům - nebo alespoň v takové náladě album jistě natáčela. Faktem zůstává, že "Havoc And Bright Lights" asi nikoho, kdo Alanis Morissette zná, nepřekvapí.

Na albu nenajdete snad jediný moment, který by vám poskytl na zpěvačku nový pohled, její hudba je pořád o hledání sebe sama a tápání ve vlastním nitru. Jen to hledání už víceméně nikam nesměřuje, spíš připomíná večerní zamyšlení nad právě uplynulým dnem. Jak příhodně píše server Allmusic.com: "Tohle je deska pro lidi, kteří jsou si jisti tím, že jsou přesně tam, kde sami být chtějí."